O nedůvěře v náhlá prozření

Kdo chtěl po roce 1968 zůstat členem KSČ, musel projít prověrkou. Prověřovanému komunistovi byla komisí položena otázka, jak nahlíží na okupaci Československa ruskou armádou, eufemisticky po bolševicku řečeno: na vstup cizích vojsk na naše území. Když dotázaný odpověděl, že s okupací souhlasí a že ji dokonce považuje za bratrskou pomoc, byl ve straně potvrzen a zajistil si jakýsi existenční klid.

Kdo projevil rozpaky či lítost nad pokořením vlastní země, byl ze strany vyškrtnutý. Kdo navíc projevil s okupací zásadní nesouhlas, byl ze strany vyloučen: tito lidé pak nesměli vykonávat práci odpovídající jejich vzdělání. Jinými slovy museli opustit svá povolání a pozbyli i zbyteček beztak již zredukovaných občanských práv.

Netuším, jestli se museli kandidáti KSČ k téhle otázce vyjadřovat i v osmdesátých letech, ale řekl bych, že ano, byť v nějak modifikované a vyčůraně rafinované podobě.

Během třiceti let byli Češi podrobeni obdobné ponižující kapitulantské konfrontaci dvakrát: poprvé se tak stalo po německé okupaci, podruhé po ruské okupaci. Pokaždé se našlo dost našinců, kteří okupace schvalovali: po válce se jim říkalo kolaboranti, po něžné revoluci se jim neříká nijak.

Proč nijak? Protože je jich závratně mnoho. Jsou u moci a pořád se tam drží.

Kladu si otázku, může-li být vlastizrada vůbec omluvitelná.

Obvykle se její obludný význam snižuje tíhou obav z následků, zejména ohrožením kariéry. Víme ovšem také, že k samotnému hlasitému prohlášení souhlasu s okupací vlastní země je zapotřebí ztráty osobní cti a potlačení i té nejobyčejnější lidské mravnosti. Prostě řečeno: na tak ohavné poseroutkovství musí mít člověk pořádně vydávený kachní žaludek. Podle mého soudu je to na stejně odporné úrovni jako udavačská spolupráce s STB.

A co se stalo, když komunismus padl a okupanti odtáhli?

Že by ti prověření náhle prozřeli?

Praštili komunistickou legitimací a během minuty se dokázali zříci světového názoru. Vrhli se nadšeně do náruče zcela opačného vidění světa. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se služebníci marxismu-leninismu stali podnikateli a zapřisáhlými stoupenci kapitalismu.

Taková schopnost a vlastnost mentality jedinců vysvětluje, proč jako národ mravně klesáme. (Příznačný je i fakt, že z někdejších disidentů, odpůrců totalitního režimu, zůstal dnes ve vysoké státní funkci státu už jen jediný člověk, a to na postu místopředsedy Senátu.)

Budou-li nás řídit i nadále lidé bezectní, klesneme ještě hlouběji. Jejich jednání vytvořilo vzorce (paradigma) obecného chování, rozšířeného již do epidemického rozměru. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč právě Češi vedou v Evropě v míře nejvyššího ateismu, v největší rozvodovosti, v narkománii mládeže, v řidičské anarchii, v kriminalitě policie a na světové špičce dokonce v korupci, hned za Nigerií. (Zmíněnou skutečnost jsem v předchozích článcích již doložil širším součtem českých, žalostně smutných rekordů.)

K potvrzení české pokleslosti stačí například otevřít si kteroukoliv diskusi čtenářů v internetových denících a povšimnout si nejenom převládajícího a devastujícího vztahu k hodnotám, či neuctivosti a hrubosti k názorům jiných, ale i přiblblé úrovně vyjadřování a pologramotného používání mateřského jazyka.

Proto mám pochybnosti o charakteru lidí, kteří se dopustili přitakání okupaci.

A chovám nedůvěru v náhlá prozření.