Mariánské lázně jsou mezi západočeskými městy historickým i urbanistickým klenotem. Obklopeny hlubokým a romantickým polesím Slavkovského lesa mají svou lázeňskou část zdařile vytvořenu soustavou architektonicky pozoruhodných budov.
Kolonádu umístili strůjci lázní do esteticky udržovaného parku, táhnoucího se od ní řadu kilometrů pro báječné špacírování. Zdobí jej zpívající fontány, umělecké plastiky a především nádherná flora. Hlavní třídou města jezdí ekologické trolejbusy, parkování dalších vozidel je korigováno městskou vyhláškou a přísnou policií. Na korzu převládá němčina, po ní ruština a kupodivu také vietnamština, neboť za pulty v obchodech i na kolonádě převažuje asiatská minoritní komunita. Pro cenovou ilustraci dodávám, že kilo jablek tu stojí 99,- Kč, ale většina cen je uváděna v eurech.
Než jsem však stačil vychutnat kulturní jedinečnost této podivuhodné destinace, již nadšeně vyhledávané králi, cary, ale i Goethem, Nobelem, Chopinem či Kafkou, zmrazilo mě hotelové přivítání. Zeď budovy, kam mě zavál poukaz od Všeobecné zdravotní pojišťovny na křížkovou lázeňskou ozdravnou péči, zdobí sice busta Miroslava Horníčka, jenž si to zde spokojeně užíval, jenomže to bylo ještě za jiného majitele a patrně s nějakým jiným personálem. Rád bych hned zpočátku zdůraznil, že jsem se dostavil do lázní, abych si vylepšil zdravotní stav a pokorně přijal a absolvoval léčebné postupy stanovené místními zdravotnickými odborníky.
Uvádím to proto, že jsem se od svého příjezdu nestačil divit.
Organizačním srdcem celého provozu je tzv. recepce, kde se musíte po svém příjezdu přihlásit. Potvrdíte platnost předem telefonicky objednaných služeb, zaplatíte regulační poplatky a jakýsi nadstandard. Tím se rozumí vše, co přesahuje rámec plateb od pojišťovny. V mém případě šlo o jednolůžkový pokoj s vlastní toaletou, sprchou, televizorem. chladničkou a také parkovné, což mě stálo pěknou hromádku tisícovek.
Zaplatil jsem a zeptal se zdvořile, kde naleznu místo pro parkování svého auta.
A tehdy to začalo. Svou otázkou jsem rozvinul seriál deprimujících trapasů, jež mě provázely po celou dobu mého léčebného pobytu.
Obdržel jsem totiž sdělení, že na místě vyhrazeném pro parkování mé škodovky se bohužel nachází jáma, vyhloubená pro opravu plynového potrubí. Bylo mi dovoleno zaparkovat zatím vedle výkopu, ale pouze po dobu dvou dnů dělících nás od pondělí, kdy tam opět začnou plynaři pracovat. Potom prý přeparkuji na mezitím uvolněné místo na vedlejším parkovišti. Učinil jsem, jak mi bylo řečeno. V pondělí jsem vstal v pět hodin ráno, abych uvolnil místo pro příjezd "těžké techniky plynařů", jak recepce trefně nazvala jednoho osamoceného kopáče s lopatou, jenž se dostavil někdy v devět.
Nové určené parkovací místo bylo obsazené.
Vůz jsem tedy zanechal na ulici na zákazu stání. Další recepční mě ujistil, že místo bude uvolněno během dopoledne. Jenže nebylo. Městská policie začala instalovat automobilům na ulici "botičky" a udělovat mastné pokuty. Nová recepční obdařila tudíž mé auto cedulí s povolením stání na dobu 30 minut, které rychle odplynuly. Několik následných hodin jsem již během léčebných procedur trnul, nebude-li můj vůz odtažen. Dopoledne na mém novém vyhrazeném místě zaparkoval totiž jiný vůz se stejně označeným parkovacím číslem, jako byl ten můj. Odebral jsem se přednést stížnost k odpovědné vedoucí, že recepce prodává totéž místo více uživatelům. Vedoucí odvětila, že to je v pořádku, neboť mé právoplatné místo je přece na tom výkopu. Zůstal jsem tudíž parkovat na ulici a nadále trnul i při masáži.
Za tři dny byl výkop zahrnutý, leč mé přidělené místo bylo opět obsazené jiným vozidlem. Setrval jsem s autem na ulici a při inhalacích znovu trnul.
Další den se mi konečně podařilo zaparkovat na zaplaceném a uvolněném místě, ale jen na chvíli: když jsem šel náhodou další den okolo, abych stihl léčebnou proceduru plynové koupele, u mého vozu se motal neohrabaný bagr a přijížděl sem i asfaltovací vůz. Stavbyvedoucí se podivil, jak tam mohu parkovat, když se bude asfaltovat. Přeparkoval jsem tedy opět na ulici. A trnul. Na recepci o asfaltování nic nevěděli a vědět nechtěli. Na proceduru jsem se dostavil se zpožděním a dostal vynadáno od jindy milé sestřičky.
Trvalo týden, než se mi podařilo zaparkovat na svém zaplaceném místě.
Nečitelné číslo mého parkovacího místa překryté čerstvým asfaltem jsem pro jistotu vyrobil sám a instaloval jej, k čemuž jsem zakoupil ve městě potřebné nářadí. I následující dny kmitali další zoufalí, bezradní a rozčílení pacienti mezi parkovištěm a recepcí, jež svá zaplacená místa nacházeli už obsazená s požehnáním některé (některého) z recepčních. Obdobné grotesky provázely systém parkování po celou dobu mého pobytu.
Recepce je vskutku vydařeným zařízením léčebny i v mnoha dalších ohledech.
Nedočkáte se tu odpovědi na svůj pozdrav, ani potřebných informací. Namísto kompenetních odpovědí se vám dostane zachmuřených dojmů či jakýchsi osobních názorů. Neviděl jsem, že by se někdo z osazenstva recepce dokázal na hosty usmát.
Na dotaz, proč se v mé dépandanci netopí, když je onoho dne chladno a teplota na pokoji pouze 19° C, nám jedna z povedených recepčních bozostyšně sdělila, že se v ní určitě topí. Radiátory byly a zůstaly ovšem studené. Tu noc jsem spal v teplákách jako kdysi na čundrech pod širákem. Přesto jsem nastydl. Objevily se příznaky, při nichž musím na důrazný pokyn své praktické doktorky okamžitě vyhledat lékaře. Onoho dne byla sobota a to se obvykle neordinuje. I zeptal jsem se na recepci, kde lze najít lékaře.
Recepční jako obvykle nic netušila.
V jiné budově hotelu bylo na ošetřovně zamčeno, ale kdosi mě poučil, že nepřetržitá lékařská pohotovost o víkendech funguje až v hotelu Pacifik. Tam pohotovostní služba sice fungovala, ale neochotná ošetřovatelka mi sdělila, že nějaká lékařka se sem dostaví až v pondělí, neboť "pro slabou českou lázeňskou klientelu se držení lékařské pohotovosti nevyplatí".
Patrně se ve mně ozvalo jakési vlastenecké cítění; otřesen a plný protivné zloby vracel jsem se pokořeně na hotel. Ještě na chodníku ulice mě potkala stejně postižená pacientka a doporučila mi, abych se vydal pátrat po městské nemocnici, kde se přece nějaký lékař musí nacházet.
Sedl jsem tudíž do auta a vypravil se hledat nemocnici.
K mému nemalému překvapení jsem se tam setkal s vstřícností a nepředstíranou ochotou. Ujistili mě, že jsou tu především a hlavně pro české pacienty; dostalo se mi řádného vyšetření. Obdržel jsem antibiotika a vrátil se na lázeňský hotel. Pozitivní výsledek, kam se lze obrátit o pomoc, jsem sdělil dalším čekajícím pacientům, jimž se z podchlazení zkomplikoval zdravotní stav, (Své lázeňské lékařce, jež ordinovala až čtyři dny po zmíněné události, jsem zpětně svěřil svůj zážitek, jejž vzala na vědomí a změnila mi nějaké procedury, ovšem s pořádným zpožděním.)
A tak místo lákavých odpoledních výletů po okolí, (pro natěšeného autora historických próz se poblíž nachází zámek Kynžvart, klášter Teplá a hrad Bečov), jsem se musel celý týden kurýrovat.
Od té chvíle jsem se diletantské vrátnici, zvané eufemisticky "recepce", zdaleka vyhýbal.
Pocit jisté křivdy a pokoření ve mně setrval.
Začal jsem hledět na věci mě obklopující zcela jinak. Mé pocity násobily neobvyklé skutečnosti, jako byly kupříkladu německé nápisy na cedulích ve městě i na kolonádě, uváděné často na prvním místě a nadřazované českým textům, připomínající stav za německé okupace, již si dobře pamatuji. Podobné to bylo s nápisy v azbuce.
Jinak jsem začínal nazírat i na rozdělování strávníků v jídelně.
Čeští pojištěnci mají jiný stravovací prostor než němečtí, ruští a někteří bohatší čeští hosté: liší se kvalitativně i kvantitavně jinými pokrmy. Češi tu dostávají jako nápoje džbány vody z vodovodu s plátky neoloupaných, čili kůry nezbavených citronů. Na jídelnách lístcích pro snídani Čechů-pojištěnců byla uváděna vedle pokrmu i poznámka "obloha", která neexistovala, pokud tím nebyla míněna ozdoba z útržku salátu velikosti poštovní známky. Nikdo ze strávníků se po obložení nepídil: jsme prostě pokorní pacienti, víme svoje, navykli jsme už dávno na šizuňk jako běžnou normu chování. V jídelně cizinců a nepojištěnců se ovšem snídalo z bohatě zásobeneho švédského bufetu.
Aby bylo jasno: nemám nic proti Němcům, Rusům a Vietnamcům a jsem rád, když se Češi prezentují kultivovanou pohostinností. Strašně mi ovšem vadí naše patolízalství, podlézavost, servilita a český šlendrián. Vždyť by kupříkladu stačilo, aby ta líná recepční znala a ctila základní pravidlo, že tu pacienti nejsou pro ni, ale ona pro ně, zvedla zadek, aby sdělila správci budov, že se v dépandanci netopí, a ušetřila by řadě hostů trápení a svým chlebodárcům peníze potřebné na výdaje s neplánovaným léčením postižených.
Oproti jiným lázním, (předchozí tři roky jsem se ozdravoval v Karlově Studánce), se v Mariánkách nebývalou měrou ozývaly žehrající hlasy, a to zdaleka nešlo o nějaké parkování. Lidé si stěžovali, že se jejich stav horší. Nelze samozřejmě přehlédnout neblahý vliv špatného a přetrvávajícího počasí, nicméně zdálo se mi, že to, co se léčebným procedurám podařilo vylepšit na těle pacientů, pokazilo se na jejich náladě, potažmo na duchu a psychickém rozpoložení.
Zajímalo by mě, jestli primářka lázeňského zařízení nechyběla na přednáškách lékařské fakulty, když se jí jako medičce přednášelo o tom, že k léčení patří vedle péče o tělesné schránky pacientů rovněž péče o jejich duši. Jinými slovy o terapeutické funkci klidu a psychické pohodě.
Prostě: nula od nuly pojde.
Pokora a pokoření nejsou synonyma.
