Jak se máte, pane doktore?

Češi dávají najevo svou úctu k autoritám i patřičným oslovováním, dokážou třeba ze všech dvaceti číšníků na place udělat dvacet vrchních číšníků. Potrpí si prostě na titulování.

Titulů si Češi váží mnohem víc, než samotného vzdělání a znalostí, jež by kauzálně měly udělení titulu předcházet, což pro mnohé není ani tak důležité. Titul prostě evokuje představy vzdělanosti i u blba. To se názorně projevilo ve skandálu plzeňské Právnické fakulty.

Nádherným fórem na zmíněné uctívání se prezentoval Jiří Lír při představení jedné komedie. Obrátil se nečekaně k hledišti a s velkou naléhavostí v hlase se zeptal, nenechází-li se v publiku lékař. A skutečně v jedné řadě vstal divák a přihlásil se, aby případně poskytl pomoc. Jiří Lír se však hluboce uklonil a s mimořádnou uctivostí v hlase pravil: "Dobrý večer, pane doktore! Jak se máte a jakpak se vám líbí naše představení?" Po salvě smíchu pokračoval v představení. 

Profesorů je v zemi rovněž nesrovnatelně víc, než těch skutečných a řádně jmenovaných. "Pane profesore" přežívá i jako oslovování: říká se tak často i fakultním asistentům a středoškolským pedagogům. Jen vzácně dokáže chybně oslovený jedinec opravit oslovujícího a upozornit ho na pravý stav věci, spíš mu nezasloužené povýšení udělá dobře. Podobně se to u nás hemží akademickými malíři, byť mnozí z nich nestudovali 6 let na AVU, jejíž absolvování je nutným předpokladem k získání této akademické umělecké hodnosti.

Podvádění se prostě stalo normou chování.

Není divu: stačívalo mít v kapse stranickou legitimaci KSČ, jež víc než často zaručovala kvalifikaci bez ohledu na schopnosti. Legitimace byla zároveň i garantem etickým bez ohledu na skutečnou morálku jejího vlastníka. Komunistická nadvládla po sobě zanechala i prapodivný vztah k majetku a jeho získání. Pod záminkou znárodňování to začalo grandiózními loupežemi a krádežemi. Ospravedlnění týt z cizího se zobecnilo: s českým smyslem pro humor se loupežím říkalo "přemísťování". 

Z toho se postupně stal obecně zakořeněný zvyk. Krádež se přestala považovat za nemyslitelný prohřešek a to do té míry, že kradli a dosud kradou i ti, kteří by měli majetky chránit. Kupříkladu i obyčejná jízda v dopravních prostředcích bez placení se spíš považuje za sympatické lišáctví, než za trapnost. Nejinak je tomu se svévolným ničením cizích majetků, což se navíc snoubí i s dalším českým fenoménem: závistivostí.

Jestliže se podvod stal normou chování, závist vlastností, pak odcizování se stalo návykem.