Letošní kulaté výročí vyvrcholení poslední národní prohry se nese v podivném duchu.
Jako svébytný národ jsme zažili proher víc než dost. Dejme tomu, že ta nejhlubší se odehrála porážkou vojsk českých stavů na Bílé Hoře, popravou vrcholných českých představitelů a obrovitými konfiskacemi českých majetků.
Následovala kolaborace, život sice v zemi pokračoval v režii vítězných Habsburků a cizí šlechty, ale v lidech zvolna narůstala touha po národní svobodě, která po 300 letech vyvrcholila Masarykovskou republikou.
Svoboda netrvala dlouho, další prohra nastala už za 20 let a vyvrcholila německou okupací.
Následovala skrytá kolaborace, život v zemi sice pokračoval v režii vítězných Němců, popravami vlastenců, ale touha po národní svobodě vyvrcholila až konečnou porážkou okupantů spojeneckými armádami a nastala po Pražském povstání.
Svoboda trvala jen krátce, další prohra nastala za tři roky porážkou demokracie a násilnou socializací celého státu.
Následovala masová kolaborace, život v zemi pokračoval v režii vítězných komunistů a Moskvy konfiskací osobních majetků, vyhnáním elit, vězněním i popravami opozice. Touha po národní svobodě vyvrcholila až Pražským jarem v roce 1968. Zrušením cenzury se i poslední pochybovač dozvěděl o zrůdných zločinech bolševického režimu. Národ zvedl hlavu s nebývalou hrdostí a odvahou.
Svoboda trvala pár měsíců, další prohra nastala v srpnu téhož roku porážkou demokratizace a okupací státu kumunistickým Sovětským svazem.
Následovala sice částečná kolaborace, ale národ se odmítal vzdát pocitu svobodných občanů a tak po roce znovu povstal k mohutné manifestaci.
Trvala kratince, snad jen pouhý den. Potlačili ji tentokrát nikoliv cizáci, ale samotní čeští a slovenští kolaboranti.
Následovala již masová kolaborace a vlastizrádnost, jíž se říkalo normalizace, a národ pozvolna ztrácel sílu svobodymyslnosti. Potupa z prohry trvala tentokrát 40 let a národ se začal smiřovat s osudem. Přišel podzim 1989, ruské komunistické imperium se rozpadalo a porobené národy začaly opět zdvihat hlavy. Náš lid se odebral na náměstí a vyzvonil si cinkáním klíčů svobodu.
Svoboda trvá dosud, téměř 20 let. Nelítostný seriál národních proher však patrně občany této země fatálně unavil. Život občanů se zlepšil, mnozí žijí dokonce ve všelijak zaslouženém blahobytu, ale hrdost na vlastní národ a na vlastní schopnosti jako by se už pozvolna kamsi vytrácela.
Že bychom definitivně rezignovali a zlenivněli?
