Ztracená generace

Nikdo dnes dostatečně neřeší, resp. vůbec, jednu z nejzávažnějších aspektů budoucí krize, krize sociální, demografické, politologické, migrační i ekonomické. Pokud dnes prožíváme pouze „ekonomickou“ krizi, způsobenou neschopností top manažerů mezinárodních firem, hlavně v bankovním sektoru řešit interní problémy a k tomu pokřivenou finanční pomoc jednotlivých vlád, která se přenesla na ostatní sektory ekonomiky, tak do 5-10 let budeme řešit závažnější krizi, která určitě povede ke kolapsu světové ekonomiky a tím i k vážným společenským nepokojům.

Jedním z aspektů kolapsu lze shledat i v tom, že mladí lidé od 18 do 30 let mají vážný problém (ikdyž mají vzdělání), jelikož se jim nedaří nalézt práci. Pokud práci nakonec přeci jen získají, musí si tvrdě budovat pozici, aby o toto zaměstnání nepřišli. Vše na úkor rodiny, resp. budoucí rodiny. Ženy odkládají zakládání rodin a stávají se matkami, až když jim je 31-33 let. Před 23 lety byl průměrný věk ženy prvorodičky 25 let. K tomu pozitivně nepřispívá ani Evropská komise, včele např. s místopředsedkyní Vivien Redingovou, která prosazuje povinný podíl 40% žen zastoupených ve vedení obchodných společností. Nejenom, že sdělení Komise č.  COM/2012/0615 v podstatě diskriminuje to pohlaví, které by mělo chránit, tj. říká, že ženy jsou slabé a neschopné docílit svépomocí těchto pozic, ale je i nutí podvědomě upřednostňovat karieru před rodinou, to vše v rámci programu rovnoprávnosti žen a mužů a strategie Evropa 2020 ?!

Na děti dnes rodiče nemají čas, jelikož jsou v zaměstnání v průměru 12 hodin denně, plus víkendy. Nároky se neustále zvyšují … ve jménu ekonomické krize. Nejenom, že dětí v EU bude do budoucna méně, ale z těch stávajících se stanou společensky nepřizpůsobivé, jelikož je rodiče nenaučí základním principům fungování společnosti. Nebudou si vážit totiž ničeho. Jak by mohli, jsou obklopeni informačními zdroji zásobujícími je povrchnými informacemi, spíše katastrofického nebo kriminálního charakteru. K tomu nebudou mít do budoucna zaměstnání, které jim obsadí levnější pracovní síly z ciziny. Podporu mladá generace nenachází, jelikož je dnes a do budoucna vše zaměřeno na nejstarší generaci, a to ještě částečně špatně. Pokud totiž státy nemají na penze, měly by více motivačně umožnit důchodcům postarat se sami o sebe, např. přivydělat si podnikatelskou činností nebo na částečný úvazek a tím jim umožnit zůstat plně integrovanými ve společnosti. Mnohdy se důchodci cítí nechtění, nepotřební, avšak pokud jim to zdravotní stav dovolí a je-li jim poskytnuto přiměřené zázemí, určitě by někteří rádi nadále pracovali a zajistili si další finance. Znalosti těchto lidí jsou nedoceněny. To, že mnohdy nezvládají hektické pracovní tempo, které je beztak uměle vytvořeno, ale není překážkou pro jejich opětovné zapojení do produktivního života.  

Zapomíná se tedy na jeden důležitý fakt, pokud nebude dostatečný počet lidí v produktivním věku, tak nám např. v EU nepomůže jakákoli sebelepší důchodová reforma, jelikož tato zmenšující se skupina lidí nebude generovat dostatek finančních prostředků do státních rozpočtů. Zvyšovat daně taky nejde do nekonečna, vše má své přirozené hranice, hlavně když vstupní hodnota neodpovídá hodnotě výstupní, tj. stát si na daních vezme více, než v důchodu vrátí. Sami mladí nebudou mít co našetřit a ani nebudou dostatečně motivováni (viz např. předchozí věta). Bude spíše přibývat osob požadujících sociální podporu. Státy rovněž produkují vzdělané bez perspektivy. Je nespočet univerzit, které neomezeně přijímají studenty a chrlí tisíce absolventů s tituly bez uplatnění. Nenacházíme ve vzdělávání jakýkoli ucelený koncept. Po vystudování jsou pak absolventi konfrontování s realitou, jelikož o ně nikdo nemá zájem a pokud si najdou zaměstnání, tak jen na krátkou dobu a neodpovídající jejich kvalifikaci.  Státy EU by se měli zaměřit na potřeby trhu práce a podporovat důsledněji vzdělávání v odvětvích, které takovéto absolventy potřebují. Současně by měli stimulovat ekonomiku podporou zaměstnavatelů, kteří by tyto absolventy (SŠ a VŠ) zaměstnávali, aby získali kvalifikaci a stali se pro ně neocenitelnou hodnotou. O úpadku řemesel nemá cenu psát, bylo by to příliš dlouhé. Vždy je výhodou pro firmu, pokud své zaměstnance můžou vychovat dle svých potřeb a současně si vybudovat mezi sebou pozitivní pouto. Bylo by tedy k prospěchu všech, pokud by se vytvořil určitý vzájemný respekt mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kdy si obě strany důvěřují a není vše řízeno pouze čísly, tj. ekonomickými výsledky. Propouštění totiž ne vždy vede k žádoucímu dlouhodobému efektu, úspory jsou vždy krátkodobé a firmu to nerozvíjí. Často se stává, že s firem odcházejí kvalitní zaměstnanci, kteří firmu posouvali vpřed svým inovativním myšlením a přístupem. Tento negativný efekt se interně projeví vždy až za několik měsíců a v národních ekonomikách hned potom. O oboustranné loajálnosti pak již nemůže být řeč. Pokud státy totiž nevyřeší status mladé generace ve společnosti a nebudou stimulovat vlastní zaměstnavatelské subjekty, tak se kolaps bude i nadále nebezpečně přibližovat.

		všichni
	23,5	11
Řecko	59	26
Kypr	35	14
Slovensko	35	14,6
Španělsko	55,7	26
Portugalsko	38	17
Irsko	31	14
ČR	19	7

* zdroj Eurostat

K tomu všemu se do popředí dostanou extrémistické skupiny, hlavně tvořené z ekonomicky slabších vrstev a z nelegálních přistěhovalců (obě se nekontrolovatelně rozrůstají). Často volby vyhrávají krajně levicové politické strany, které neváhají slibovat nerealistické světlé zítřky a jejich následné vládnutí je devastující. Cizinci, kteří neznají mentalitu země, kde našli zázemí, neznají ani její kulturu, její hodnoty a systém fungování, tj. bez jakéhokoli osobního propojení, nebudou mít zatěžko vyjít do ulic a protestovat za cokoli, co jim jejich vůdci nařídí a dav se stane nekontrolovatelný. Pomůže jim v tom i určitá nevzdělanost a dezinformace, jelikož v zemi jejich původu nedostali žádné vzdělání nebo vzdělání minimální. Zda moje vize je poplašná ? Není, důkazem jsou nepokoje ve Francii nebo ve Velké Británii, které vyvolali a vedli vesměs cizinci. Ničili vše, bez rozdílů a někdy pouze z dlouhé chvíle. Obdobné situace dle mého názoru se budou opakovat a budou ve větším rozsahu, pokud se nezmění přístup k nezaměstnanosti a k migraci. Připojí se možná i nezaměstnaní nebo lidé na hranici chudoby, pokud ovšem nedojde ke vzájemnému střetu těchto dvou skupin (v rámci rasové nesnášenlivosti). To vše by nemuselo nastat, kdyby státy řešily problémy komplexněji a s dlouhodobou perspektivou. Pak by nebyly problémy s přistěhovalci (aktuálně ji řeší Velká Británie, v minulosti Německo, Francie nebo Itálie) nebo vysoká nezaměstnanost (řeší jí nyní Řecko, Španělsko, Portugalsko, Slovensko). Přistěhovalecká problematika se řeší pouze restrikcemi, zákazem vstupu na území, avšak neřeší se jejich integrace do společnosti a vznikají separované komunity, které nemůžou a následně nechtějí nalézt harmonický vztah se společenským systémem země jejich pobytu. Snahy o vytvoření multikulturální integrace v poslední době byly vidět v Německu. Skončily ovšem neúspěchem. 

EU		SýrieRuskoSrbsko
Švédsko
Německo
Belgie
Francie
ČR	740

V EU žije asi 4 až 5 mil. nelegálních přistěhovalců.

Chybí i širší spolupráce mezi jednotlivými státy EU jak v oblasti zaměstnanosti, tak migrační politiky. Spíše jednotlivé státy EU řeší sami sebe nebo řeší problematiku v malých uskupeních, bez velké ochoty kompromisní diskuse všech 27. Často totiž dochází pouze k proklamacím snahy řešit tyto problémy, ale k úspěšné koordinované realizaci zatím nedochází. Vše naráží zejména na regionální (národní) bariery. Je přijímána řada předpisů v oblasti azylu, migrace a nelegálního přistěhovalectví, ale jejich uplatňování a vymáhání je evidentně nedostatečné.