Vzpomínky na maturitu

Maturity, konec školního roku. Kdysi jsem to také prožívala. Dávno, dávno již tomu ... Nyní si můžete přečíst mé osobní vzpomínky, nepřikrášlené, jen snad mírně zkreslené. Věnováno mým drahým spolužákům.

Stojí v městě Kladně
školní zařízení,
chodili tam žáci
jako do vězení.

Já jsem tam běhala
jako malá fretka,
aby mě vzdělala
jedenáctiletka.

Věnovala jsem se
českému jazyku,
pak však řada přišla
taky na matiku.

Někomu šla lehce,
můj případ to nebyl.
Připadala jsem si
jako malý debil (velký idiot).

Malou násobilku
zvládám dnes už snadno,
při počtech však vždycky
sáhla jsem si na dno.

Totéž s rýsováním,
nechápu ty lajny.
Krásy deskriptivy
zůstaly mi tajny.

Další těžké vědy:
chemie, fyzika.
Jakžtakž jsem to zvládla,
což byla spíš klika.

Zato historie!
Lepší předmět neznám.
Drbů z dávných časů
byl by celý seznam.

Přírodopis, zemák
mohly býti rájem,
kdybych byla tenkrát
měla větší zájem.

Cizími jazyky
domluvím se snadno.
Dodnes umím říci
VOT ZDĚS GÓROD KLÁDNO.

Mohu v angličtině
vyznat lásku plynně -
pozorná jsem byla
vždycky při hodině.

Latinu jsem měla
vskutku krátký čas.
V mysli utkvělo mi
IN VINO VERITAS.

Ale kromě práce
byly také hrátky.
Kéž by to šlo vrátit
na chviličku zpátky!

Ve pěveckém sboru
zazpíval si směle
každý, kdo nekvičel
jak vražděné sele.

Bychom okusili
život pracujících,
makali jsme všici
taky na chmelnicích.

Česali jsme pilně
to zelené zlato -
a doufali mylně,
že plat bude stát zato.

Mimo školu potom
kluci naši zlatý
učili se kouřit,
chodit za děvčaty.

Jak daleko došli
říci nedovedu.
Jistě nezůstali
jenom u pohledů.

Léta utíkají,
aniž bychom chtěli.
Poznali jsme leccos,
hodně zapomněli.

Život s námi házel
nahoru a dolů,
jedno přetrvalo:
ŽE JSME RÁDI SPOLU.