Luďku, povídej mi ještě

Všechno bylo tenkrát jinak. Nebyl žádný Luděk, a jestli byl, neměli jsme schůzku. A jestli měli, seděli jsme v teplé hospůdce, pili kofolu a koukali si do očí.

     V sobotu mi Luděk vyznal cit.

     Já si řekla: "Inu, má to být!"

     Svoji čest jsem dala v sázku

     a šla s Luďkem na procházku,

     aby měly všechny moje kamarádky zlost.

     O lásce měl fůru šprochů,

     k činu se však měl jen trochu.

     Tak povídám: "Klídek, hochu,

     do máje je ještě času dost.

     Nyní budem o Únoru

     mluvit spolu do úmoru.

     Povídej mi, zlato moje,

     jaké strana vedla boje,

     jak k budoucnosti naší krásné postavila most."

     Než jsme všechno zhodnotili -

     trvalo to hodnou chvíli,

     kamarádi moji milí -

     zmrzlí byli jsme jak kost.