Nikdy neříkej nikdy

Zas je tu čas novoročních předsevzetí…Nepopírám, že jsem taky patřila k lidem, kteří věří, že se změnou letopočtu se jejich život začne ubírat jiným směrem: k lepším zítřkům...

...ve kterých není místo pro čokoládové úlety, zbytečné kousky v šatníku, nekonečné tlachání s kamarádkami po telefonu, závislost na kofeinu a hodiny strávené brouzdáním po internetu.

S každým Novým rokem se ve mně rozhořel plamínek naděje na pravidelný pohyb a zdravou stravu, ale hlavně na neutuchající práci na svém osobním a duchovním rozvoji. Nutno dodat, že předsevzetí o zdravém životním stylu většinou vzala za své už koncem ledna, kdy mají naše dvojčata narozeniny a s mužem slavíme výročí svatby. Ostatní sliby, které jsem sama sobě dala, se pak rychle hroutily dominovým efektem. A tak jsem si jednoho krásného prvního dne v roce řekla, že se na nějaká předsevzetí můžu vykašlat. Až budu chtít cokoli změnit, udělám to. Kdykoliv. Vlastně jsem si jedno předsevzetí dala: že už si žádné další nikdy nedám.

Jenže, nikdy neříkej nikdy. Vlastně se mi zdá, že kdykoli řeknu nikdy, přijde situace, která mi ukáže, že to se ještě uvidí...

Děti hned druhého ledna odjely se školou na hory a já jsem propadla iluzi, že jim trochu zušlechtím pokoje. Samozřejmě se tvářím, že udržování pořádku v soukromém prostoru svých potomků je čistě jejich věc, ale bez občasných zásahů by oba dávno shnili ve špíně. Každá taková operace vyžaduje obezřetnost, aby splnila účel a nevyvolala u dětí nelibost, že jim narušuji soukromí. Tentokrát jsem zvolila zkrácenou variantu, tedy sesbírání špinavého prádla z podlahy a všeho dalšího, co se na ní běžně nevyskytuje, například použité odličovací tampony nebo kousky ztvrdlé pizzy.   

Rozhodně nejsem typ matky, která má potřebu čmuchat dětem ve věcech pod záminkou, že o nich musí mít přehled a že je to pro jejich dobro. Zároveň ale nesouhlasím s kolegou, který razí zásadu, že od patnácti se k dětem do pokoje vstupuje jen v případě, že by to byla otázka života a smrti.

A tak jsem vstoupila na výsostné území svých miláčků, a tu mi v Diančině pokoji náhle padl zrak na kus papíru. Trčel zpod učebnic a já zpětně uznávám, že by bylo pro všechny lepší, kdybych ho tam nechala.

Byl to seznam. Seznam Diančiných novoročních předsevzetí. Neodolala jsem. Prostě jsem si ho přečetla. Co nadělám…jsem jenom člověk. A matka k tomu.

Na prvním místě stálo: Pravidelně si uklízet pokoj. Holka moje zlatá, pomyslela jsem si. Vím, jak to s novoročními předsevzetími chodí, ale snaha se cení. Další bod: Psát domácí úkoly z angličtiny. Aha. Tvrdila mi, že jim angličtinářka žádné nedává. No nic. Na vysvědčení má pořád jedničku, takže vlastně o nic nejde. Za třetí: Přestat lhát. Ale, to se podívejme. To jako i doma?! A v čem?! Jasně, někdy si říkám, že příliš spoléhá na svůj roztomilý kukuč. Myslí si, že jí vždycky všechno projde. Budu si s ní muset promluvit. Hlavně nějak nenápadně, aby nepoznala, že jsem ten papír četla. Další bod: Omezit kouření na jedno brko denně. Koupit si zase obědy. Cože?! Tak ona si za peníze na školní jídelnu kupuje cigarety?! Nebo snad něco horšího?! Jak to, že to z ní není cítit?! A nemá anorexii, když nechodí na obědy?! Ach bože. S kým se mám poradit? Mám zajít k dětské psycholožce? Nebo rovnou ke své?!

Poslední bod: Konečně se rozhodnu. A dál?! Začíná mi být nějak mdlo.

Podívala jsem se na zadní stranu sezamu. Byla tam dvě jména. Samuel a Filip. A u každého dva sloupce se znaménky plus a mínus. Samuel měl jednoznačně víc plus. Začala jsem zhluboka dýchat. Dala jsem si panáka. Odolala jsem pokušení rozjet se na hory a podrobit svou dceru křížovému výslechu. Zavolala jsem muži, matce, dvěma kamarádkám a své psycholožce. Všichni mi shodně poradili, ať se nestresuji. Že nic se nejí tak horké. Že se vlastně nic hrozného neděje. A že Dianka je úplně normální slečna. Tak ať jsem na oplátku úplně normální matka.

Pořád zhluboka dýchám. Už tři dny. Nevím, jaké to bude, až se vrátí moje sladká holčička, která lže, kouří bůhvíco a tahá se s nějakým týpkem (nebo pro jistotu rovnou se dvěma). Jedno vím ale jistě: Do pokojů svých dětí odteď vkročím jen v případě, že se zpod dveří bude linout hnilobný zápach.

A jestli to vypadá, že jsem si právě dala novoroční předsevzetí, tak ano. Dala. Z pudu sebezáchovy.