Už několikrát, naposledy v článku „Odkud jste přiletěl, pane Šimoníku?“, jsem se dotkl problému nad jiné důležitého, a to úbytku morálky a charakteru v naší společnosti. Vzhledem k tomu, že se mne tento problém dotýká už téměř osmdesát let, domnívám, že vím o čem mluvím a že mám právo o něm mluvit.
Vzpomínám jaké byly vztahy mezi lidmi za mého dětství, kdy zuřila světová válka, po osvobození, po „Vítězném únoru“, během Pražského jara a po něm, v období „normalizace“, během sametové revoluce a po ní až do současnosti. Dnes mi to připadá, že jsme se neustále pohybovali po jakési pomyslné sinusoidě – plni radosti a euforie jsme šplhali na její vrchol, abychom zanedlouho spadli na její dno s rozbitou hubou. Kdybych to měl vyjádřit matematicky, po celou tu dobu to šlo s morálkou a charakterem od deseti k pěti. A neváhám říci, že teď už je přesnější hovořit ne o úbytku, ale o absenci obou chvályhodných vlastností.
Bývávaly časy, kdy podaná ruka a dané slovo platilo víc než dnes několikastránková smlouva, soudní rozhodnutí či notářsky ověřený dokument. Kdy panovala všeobecná úcta k osobnostem veřejného života ne proto, že byly členy nějaké strany, nýbrž proto, že byly vzorem v osobním životě i na pracovišti, že měly morálku a charakter. Kdy lidé měli k sobě blízko a nezištně si vzájemně pomáhali, přestože všichni měli hluboko do kapsy. Pamatuji si jakou úctu jsme jako žáci škol chovali ke svým učitelům, jejichž jména, díky jejich znalostem a vlastnostem, zůstávají natrvalo v našich vzpomínkách.
A jak to bylo v dobách totality? To si starší generace docela dobře pamatuje. Všechno muselo sloužit dělnické třídě a boji proti třídnímu nepříteli. Ale těžko lze popřít, že kriminalita byla ve srovnání s dneškem minimální, lidé měli práci, bydlení. Bohužel jen to slovo svoboda zůstávalo prázdným pojmem. Pokud jde o důvěryhodnost KSČ, nemohu zapomenout, jak prezident Zápotocký v roce 1953 večer občany uklidňoval, že se žádná měnová reforma nechystá, aby ráno zjistili, že už k ní došlo. Podobné to bylo s ujišťováním, že komunisté nikomu brát majetky nebudou. Hledání paralel s dneškem by nedalo moc práce.
Pan Otto Černý mi v diskusi k minulému článku napsal: „Vaše poslední věta, autore, o deformaci morálky atd., tímto režimem, je poněkud mimo. Minulý režim nestál na svobodné volbě, tento režim na ní stojí, takže ať si voliči nadávají sami sobě a ne nějakému virtuálnímu režimu. Tento režim se sestává z hlasů občanů tohoto státu, tedy i Vašeho, takže dle Vaší logiky demoralizujeme sami sebe, i když, v zrcadle absolutní logiky, jestli nakonec nedemoralizujeme sami sebe: svým špatným hlasováním.“
Nechci s autorem dlouze polemizovat, ale domnívám se, že o charakteru a morálce jedince rozhoduje především výchova v raném dětství, později vliv školy, okolí a v neposlední řadě pracovní a společenské klima. Je pravda, že tento režim stojí na svobodné volbě, jenže nabídka je prabídná, takže z čeho má volič vybírat? Většinou netrvá dlouho a ukáže se, že ten či onen funkcionář chlastá, má ve skříni kostlivce, proslavil se svým promiskuitním životem, bere úplatky, korumpuje kdekoho, běhá z jedné strany do druhé... Díky konzumaci alkoholu či neschopnosti přijímá poslanecká sněmovna idiotské zákony, které musejí být vzápětí novelizovány. Takže kde mají, ksakru, děti brát své vzory pro život a voliči vhodné kandidáty do samospráv a státní správy, na poslance, senátory, aby - dle pana Černého - nedemoralizovali sami sebe?
A jen na okraj: Odedávna platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého a že před zákonem jsme si všichni rovni. Bohužel praxe ukazuje, že i v naší sametové demokracii leckdo přešlapuje hranice svobody druhého a leckdo že je „rovnější“ než druhý. A mohl bych dlouze pokračovat v otázkách. Například proč se soudy táhnou jak arabská guma? Proč se začínají množit případy brutálního napadení učitelů a vychovatelů chovanci, žáky a učni, přičemž jde napadeným nejen o zdraví, ale i o život? (Za 12 měsíců 88 případů!!!). Jak je možné, že pedagogy přicházejí brutálně a téměř beztrestně inzultovat i rodiče těchto rozmazlených, nevychovaných spratků?
A když už jsme u toho – to je právě to, z čeho mám největší strach do budoucna, i když mne už z toho hlava určitě bolet nebude, jelikož náprava je záležitostí na několik generací. Všichni jsme čtvrtstoletí doufali, že všechno půjde k lepšímu, protože nám začíná vyrůstat nová, svobodná, minulostí neposkvrněná mládež. Mýlili jsme se, protože jsme zapomněli, že ji budou vychovávat rodiče zatížení komunistickými nepořádky a pokažení novými „pořádky“, v nichž hlavní roli hrají mamon, bezohlednost, sobeckost, nekompetentnost...
Takže nějakou laskavost, vstřícnost, humanitu, jsem mezi mládeží už přestal hledat. S velkou radostí ale musím konstatovat, že výjimky, přestože v menšině, existují. Ovšem nenacházím je v hospodách, hernách či barech, ale na výstavách, v divadle (jako diváky i herce), na rybách, při sportu, ve výzkumných pracovištích... A my všichni můžeme jen doufat, že právě z těchto mladých lidí se jednou stanou spasitelé této země.
