Když jsem si v pondělí přečetl na blogu iDnes článek Tomio Okamury „Státem posvěcená lichva“, měl jsem dojem, že to bude moje smrt. Začalo mně píchat u srdce, udělalo se mi mdlo, přes rudou clonu jsem přestal kloudně vidět a mozek se mi na hodnou chvíli úplně vylágroval, protože odmítal akceptovat nabízená fakta. Trvalo mi pár dní než jsem se z té fyzické i duševní krize dostal a donutil se spáchat tento komentář. Udělal jsem to i proto, že mám pana Okamuru rád, neboť patří k lidem, kterým to ještě pořád pálí čestně a bez kiksů. (Asi proto, že nemají za zadkem kmotry, kteří jim svazují myšlenky i ruce).
foto Soňa Lechnerová iDNES
Pan Okamura ve svém článku velmi zasvěceně odhaluje bezohledné, nehumánní praktiky exekutorů, kteří se už stali nikým neřízenou střelou, a na faktech dokládá, že na současném děsivém stavu, který, podle mne, už hraničí s trestnou činností, má vinu i stát (odtud i titulek jeho článku). Víte například, že v současnosti vám exekutor může vlézt do bytu a vybrat ho bez asistence policie? A že ministr spravedlnosti dokonce navrhuje, aby se tak mohlo stát i bez svolení soudu?
„Pokud jde o exekutory, pak dnešní stav je naprosto šílený. Troufnu si tvrdit, že v desítkách tisíc případů se exekuce pohybují za hranicí státem posvěcené lichvy. Každý dluh do 1 000 Kč, vymáhaný exekutorem, se po započítání exekučních poplatků vyšplhá na 18 000 Kč. Zároveň se dluhy, byť od jednoho věřitele a jednoho dlužníka, nesčítají. Takže když dlužíte nemocnici 5 třicetikorunových poplatků (nebo na ně nemáte potvrzení), exekutor po vás vymáhá 5x 18 000 Kč, plus dluh 150 Kč!
Těmi devadesáti tisíci to ale nekončí. Pokud dlužník nemá celou částku, exekutor může nařídit, a také ji velmi často nařizuje, exekuci majetku. Exekutor ale nemá povinnost přistoupit na nejvýhodnější řešení pro dlužníka. Teoreticky byste si mohli vzít půjčku na nemovitost, ale pokud je obstavená exekutorem, tak už nesmíte. Mohli byste v nejhorším dům či byt prodat a z prodeje dluh uhradit, ale ani to vám zákon nepovoluje. Vše je zcela v rukou exekutora,“ píše ve svém článku mj. Tomio Okamura.
A dodává: „Přitom řešení jsou relativně jednoduchá a přátelé pana ministra, plzeňští exekutoři, mu dávno mohli poradit, že stačí například sečíst dluhy jednoho člověka k jednomu věřiteli a vymáhat je za jeden poplatek – nechci, aby exekutoři třeli bídu - ať mají i těch 18 000 za dluhy do 1 000 Kč. Ale inkasovat téměř stonásobek a zničit lidem existenci, to je sprosťárna. A že by stačilo, aby exekutor měl povinnost vybrat pro dlužníka nejvýhodnější řešení dluhu - tj. povinnost povolit třeba mimodražební prodej, pokud je za výhodnou cenu, která pokryje dluh a poplatky.“ Při vší úctě k panu Okamurovi, já těch osmnáct tisíc považují za nekřesťanské peníze!
Doporučuji vám si ten článek přečíst, abyste měli představu, v čem žijeme. Já už se k tomu vracet nebudu, málem jsem už při tom přišel o zdraví. O iluzi, že konečně žijeme v demokratickém, právním státě, jsem přišel už dávno. Mimochodem – o exekutorech jsem i já nechvalně psal už před drahným časem, ale házel jsem hrách na zeď. To je totiž jediné, v čem naše demokracie neomylně funguje – já mohu beztrestně říkat co si myslím (až na výjimky), dokonce i oprávněně kritizovat cokoliv či kohokoliv, ovšem druhá strana se na mne může, také beztrestně, demokraticky vykašlat.
Na závěr přidám zdarma radu: Chcete se exekutorů vyvarovat? Nedělejte dluhy. Ani vy, páni ministři!
