Jak to je se soutěžením a veřejnými zakázkami

Velmi často slyšíme „musíme udělat to či ono, aby se více soutěžilo“. Veřejné zakázky (VZ) jsou opředeny některými mýty a nepřesnostmi bez jejichž pochopení se stav zlepšit nepodaří.

Mýtus první - máme soutěžní právo (zákon)

Nemáme. Co máme, je Zákon o veřejných zakázkách který v § 1 Předmět úpravy říká, že:

Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství1) a upravuje

a) postupy při zadávání veřejných zakázek,

b) soutěž o návrh,

c) dohled nad dodržováním tohoto zákona,

d) podmínky vedení a funkce seznamu kvalifikovaných dodavatelů a systému certifikovaných dodavatelů.

Tedy žádné soutěžní právo, ale postupy při zadávání veřejných zakázek. Podle mě je toto základní problém při snižování nákladů. Zadavatelé, podle tohoto zákona nehledají nejlepší podmínky, ale primárně „odfajfkovávají“ jednotlivé kroky dané zákonem a výhodná (efektivní) nabídka je jen jakýmsi náhodným výsledkem celého procesu VZ.

Náš zákon není o vysoutěžení nejlepší / nejvýhodnější / nejlevnější nabídky, ale o zadání VZ.

Mýtus druhý a největší – VZ se soutěží

Nesoutěží, protože chybí jakýkoli prvek soutěžení (tedy předhánění se). To že někdo napíše něco do nabídky a pak někdo další tyto nabídky otevře a vyhodnotí, není soutěž, protože není umožněno „trumfnout“ nabídku konkurence. Soutěžilo by se tehdy, pokud by pro VZ byla použita dražba či elektronická aukce, kde by každý uchazeč mohl reagovat na nabídku konkurence.

Mýtus třetí – snížením limitu pro zakázky malého rozsahu (ZMR) se bude více soutěžit

ZMR jsou jediné, kde někdy dochází k soutěžení – použijí se elektronické aukce. Je to proto, že se nemusí provádět podle zákona, nemusí se dodržovat administrativní mašinerie a také je, zpravidla, nedělají právníci. Proto se, pro hodnocení (provedení) ZMR, někdy používá elektronická akce. Také výsledky ZMR, co do výše úspor, jsou mnohem lepší, než VZ prováděných podle zákona.

Proto tvrdím, že snížení limitu pro VZ ze 2 na 1 milion korun (jak to doporučuje NERV a uvažuje o tom vláda) přinese pouze zvýšení nákladů státu, jak administrativních (zvýšení náročnosti přípravy VZ a různé poplatky min. 1380 Kč / VZ u nejjednodušších VZ), tak i cenových (zmenší se počet ZMR a tudíž i počet zakázek s použitím elektronické aukce – tedy soutěží).

Mýtus čtvrtý – nelze vybírat jen podle ceny, jsou nezbytné hodnotící kriteria

Co to je hodnotící kriterium? Zjednodušeně řečeno nečíselný parametr. Např. dvoukriteriální hodnocení:

• Cena 50 bodů
• Vhodnost návrhu 50 padesát bodů. Vhodnost (např. architektonické řešení) vyhodnotí komise a oboduje ve škále 0 – 50 bodů s tím, že minimum je 25 bodů

Pak se lehce může stát, že zvítězí výrazně dražší varianta, protože jí komise dá plný počet bodů, zatímco jiným dá jen 25. Vynechávám korupční potenciál takového rozhodování.

Podle mého názoru, a tak i VZ připravuji, by měla být postavená celá VZ na tom, že komise vybere vhodná řešení (jsem přesvědčen, že by nemělo být hodnoceno ve stylu lepší/horší, ale vyhověl/nevyhověl či splnil zadání/nesplnil zadání)  a ty budou nadále soutěžit již jen cenou, protože všechny byly vybrány jako vhodné.

Mýtus pátý – zákon může zamezit ovlivňování zakázek

V Číně mají za korupci trest smrti, skutečně se za ni popravuje a přesto má Čína pověst zkorumpované země a korupce tam bují jako snad všude jinde. Žádný zákon, žádná legislativa korupci (ovlivňování zakázek) nezabrání. To jediné, co ovlivňování zakázek omezit může, je kontrola, vyhodnocování výsledků a následného plnění VZ a důsledná výměna (propouštění) lidí, kteří nějak VZ ovlivňovali. A je jedno, jestli z hlouposti, neznalosti nebo za provizi.

Mýtus šestý – zpřísňováním podmínek dosáhneme čistých VZ

Dosáhneme tím jen spousty zbytečných povinností a zvýšení nákladů. Několik takových zpřísnění uvádím:

• Profil zadavatele – (dle zákona: „profilem zadavatele konkrétní adresa elektronického nástroje v síti Internet, který zadavatel používá k uveřejňování informací týkajících se veřejných zakázek a který umožňuje dálkový přístup“). Takže byste řekli, normální webová presentace instituce. Chyba lávky. MMR (ministerstvo pro místní rozvoj) vymyslelo, že to musí být atestovaný software (SW) se spoustou a spoustou různých funkcí. Podtržena a sečteno buď vlastní SW za milion Kč a výš nebo profil zadavatele vedený u nějaké komerční společnost, kde poté zaplatíte cca 400 Kč/VZ. Přičemž, kromě statistiky přístupů, takové řešení zadavateli nic nepřináší.
• Elektronické razítkování dokumentů. Každý dokument, který je do VZ zaslán, je opatřen tzv. časovým razítkem, které ověřuje, kdy byl dokument doručen. Časové razítko má platnost max. 4 roky, doba archivace je min. 5 let. V MMR vymysleli, že dokument musí mít pořád platné časové razítko. V praxi to znamená, že se musí každý dokument přerazítkovat některé i 2x a vícekrát. Opět pouze náklad, který zadavateli nic nepřináší.
• Koncesování elektronických tržišť. Opět MMR chce, aby elektronická tržiště byly koncesované a předpokládá, že bude koncesováno 5 systémů. Otázka zní, proč? Proč není výběr plně na uživatelích tržiště. Proč MMR nevydá zásady pro jejich provoz (tedy povinné datové formáty a strukturu předávaných dat do centrálních registrů). A zbytek bych nechal na jednotlivých institucích. Proč všechny nutit investovat miliony do atestovaných / koncesovaných řešení, kdy by stačily statisíce do jejich nekoncesovaných, plně funkčních, variant.

Bodů, jak je zákon postupně vyhláškami a novelami ohýbán do stále složitější obludy by mohly být další desítky. A každá takováto zbytečná povinnost odhání zadavatele od transparentního, elektronického zadávání VZ.

Závěr

Možná si říkáte, že samé breky a řešení žádné. Možná řešení jsem zpracovával pro Asociaci APUeN, kde jsem popsal jak okamžité možnosti, tak i možné dlouhodobé koncepční řešení. Šlo by okamžitě (tj. v průběhu čtyř let, jak budou končit již uzavření smlouvy) snížit náklady o 90 mld. Kč jen na úspoře cen bez toho, abychom nezbytně museli měnit jakoukoli legislativu.

Už zbývá jen chtít.

Článek je publikován i na mých stránkách www.policky.cz.