EU je prý přijetím Lisabonské smlouvy lepší, jednotnější, flexibilnější. Realita je zcela jiná.
Zdroj: ateo.cz
To bylo řečí, jak je nutné ještě více se semknout a zavést jednotnou zahraniční politiku. Stačí si uvést tři příklady týkající se nejen České republiky, aby bylo jasno, že žádná společná zahraniční politika v EU jednoduše existovat nemůže.
Příklad první, Kanadská víza:
Kanada zavedla víza vůči České republice kvůli narůstajícímu počtu v drtivé většině romských žadatelů o azyl. Zprvu byla slova Romů brána vážně, než se začali ve své nové zemi zaslíbené projevovat svou představou a zažitým stylem života.
Neposílání dětí do škol, prakticky nulová snaha se něco naučit a téměř záporná snaha sehnat si práci. Kanada brzy prohlédla, že těmto takyemigrantům jde o to žít lépe. Nikoli však vlastním přičiněním, ale parazitováním na společnosti.
Najednou začala Kanada žadatele o azyl vracet zpět. Dokonce se vrátil i nejznámější český emigrant, Obamův hladič Jaroslav Suchý, který svému lidu udělal akorát ostudu, když se svou podprůměrnou inteligencí neuspěl u zkoušek na právnickou fakultu, načež to vydával za diskriminaci.
Že by snad Kanada přiznala, že se zavedením víz pochybila? Ani náhodou. Udělala pouze jediný ústupek, a to, že už Češi pro víza nemusí jezdit do Vídně, ale do Prahy. Česká republika v reakci zavedla víza pro kanadské diplomaty a obrátila se na EU, aby v této otázce Čecské republice pomohla.
Očekávalo se, že EU se svou vahou zasadí o zrušení víz anebo solidárně zavede víza pro Kanadu. Výsledek? Čekalo se čtvrt roku a EU nejen, že ničeho nedosáhla (i když si bude jako úspěch připisovat přesunutí vyřizování žádostí z Vídně do Prahy) a za svůj členský stát se postavila tak, že ostatním členským státům navrhla, aby zvážili, zda víza pro kanadské diplomaty zavedou.
Výborně. Hlavně, že si jsme v EU všichni rovni a předpokládám, že kdyby totéž postihlo třeba Německo, bude EU postupovat naprosto stejně. Naivní představa, že?
Příklad druhý, pobídky pro filmaře:
Česká republika ztratila za pět let více než jeden a půl miliardy v ročních příjmech od cizích filmových štábů za natáčení na našem území (ze zhruba dvou miliard v roce 2003 na 700 milionů v roce 2008). Že by snad Praha ztratila svou atraktivitu historického centra? Že by snad čeští filmaři ztratili schopnost vytvořit kvalitní zázemí včetně kulis, kaskadérů nebo komparsu? Ztratila snad Česká republika svou krajinu?
Česko doplácí na to, že jiné státy zavedly investiční pobídky pro filmaře, kdy je jim určitá část prokazatelných výdajů vrácena. Kvůli tomu se filmaři přestěhovali do Maďarska, Bulharska... Již na podzim byl parlamentem schválen podobný postup i u nás, kdy se filmovým štábům vrátí 20% z prokazatelných investic.
Teoreticky by tedy již vše mohlo v pohodě probíhat a George Lucas by zde již mohl točit připravovaný film ze série Hvězdných válek. Jenže musíme poníženě žádat komisi EU, aby nám tuto pobídku povolila, zatímco v mnoha evropských státech již tyto pobídky úspěšně běží.
V tomto týdnu se Česká republika již podruhé snažila, aby EU pobídku povolila a dopadla stejně jako poprvé. Znovu byly předloženy požadavky na doplňující odpovědi. Pokud vše prý půjde dobře, tak by EU mohla možná na konci února naši pobídku filmařům schválit. A pokud to dobře nepůjde? Filmaři zase půjdou točit jinam. Nebýt toho, že se EU plete do investičních pobídek (a tím pádem i do chodu členských států), mohlo se už dávno u nás zase natáčet ve velkém.
Příklad třetí, Haiti:
Celý svět nyní žije Haitskou katastrofou, kdy bylo tamní hlavní město zemětřesením srovnáno se zemí. Na Haiti už začala proudit pomoc z celého světa, zapotřebí je zajména záchranářů, lékařů, léků vody a potravin.
Jsou to už tři dny a EU teprve dnes bude jednat o tom, jak postiženému Haiti pomůže. Bude rozhodovat, zda tam pošle záchranáře, ačkoli záleží na každé hodině, během níž zranění umírají pod troskami domů. Je tedy s podivem, že Francie už své záchranáře vyslala a nečekala na rozhodování EU.
Ani se Francii nedivím, protože rozhodování EU je těžkopádné a nejednotné a chtějí-li Francouzi pomoci zachránit lidské životy, musí jednat okamžitě. Haiťanům je zcela jedno, jestli EU bude zasedat a jednat, či zda se rozhodne pro Haiti dobře, Haiťané potřebují okamžitou pomoc a tu jim moloch EU zatím neposkytuje.
Evropská unie chce kráčet cestou jednotné zahraniční politiky. Ta však nikdy nemůže být jednotná, protože se o ní bude rozhodovat většinově a rozhodnutí EU budou v souladu s přáním dvou největších evropských hegemonů Francie a Německa.
Ani tehdy ale nebude rozhodování jiné než těžkopádné a zoufale pomalé s možností korupce a pod tlakem různých lobbyistických skupin. Lisabonská smlouva sebrala členským státům právo rozhodovat o mnoha věcech. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale takovou EU si jednoduše nezasloužíme ani my, ani ostatní členské státy.
Lisabonská smlouva byl krok velmi špatným směrem. Fakt, že EU chce ovládnout veškeré rozhodování mění zcela postavení členských států, které nebudou moci bez "bumážky" ani ohlásit předpověď počasí. Bylo by více než dobré, pokud by se EU vrátila na cestu společenství samostatných a suverénních států a opustila megalomanskou a neproveditelnou myšlenku Spojených států evropských. Pak by EU měla šanci přežít a členské státy s ní.
