Jak funguje taxislužba?

Je to již více než deset let, kdy jsem pod dobu jednoho roku sedával za volantem taxi. Je to tedy dostatečná doba na to, abych mohl promluvit o praktikách, které se v taxislužbě prováděly.

Zdroj: pedal-cars.com

Pracoval jsem pro firmu, která vlastnila cca 50 vozů. U naší firmy nebyl zaměstnán jediný řidič, který by měl vlastní vůz (firma si to tak nepřála), takže jsme jezdili na firemních vozech. A tady začínaly praktiky, ve kterých je nutno hledat příčiny chování některých taxikářů.

Řidič si vůz od firmy pronajímal. Cožpak o to, ve světě to je běžné. V pražské praxi to vypadalo tak, že majitel zaměstnával vedoucího provozovny, účetní, dva mechaniky a asi padesátku řidičů. Firma zakoupila vůz, takřka vždy se jednalo o Favority s cenou do 40 tisíc. Po nutné úpravě - namontování taxametru a označení vozu, byl vůz připraven.

U firmy se platil týdenní nájem vozu, za Favorit se platilo 2950 korun. Podle toho, zda byl měsíc kratší nebo delší tak měsíční pronájem vyšel zaokrouhleně na 12 nebo 15 tisíc korun. To musel řidič vyjezdit i kdyby na chleba nebylo.

U taxikaření a této firmy jsem vydržel rok, za který jen na mě firma na pronájmu vydělala přes 150 tisíc. Koupě vozu tedy byla uhrazena za čtvrt roku. Každý řidič podepsal fiktivní pracovní smlouvu na minimální mzdu, ze které zaměstnavatel odváděl zdravotní a sociální pojištění. Pochopitelně řidič od firmy neviděl ani korunu.

Vše se totiž odvíjelo od toho, kolik dokáže vyjezdit. Vzhledem k tomu, že stanoviště (štafly) byly v rukou taxikářské mafie a kdo chtěl proniknout na nějaké výhodné místo musel na onom místě operujícícm taxikářům zaplatit vstupní poplatek od 10 do 50 tisíc na hlavu, většina řidičů byla nucena sbírat zákazníky na ulici.

Denně se tímto způsobem projezdilo okolo dvou set kilometrů, přičemž režie benzinu byla plně na řidiči. Stvrzenky za benzin se odevzdávaly společně s týdenním nájemným a jednou za měsíc dostal řidič k podpisu papír, že firma svému zaměstnanci vyplatila náhradu za proježděný benzin.

Tím si firma snižovala výdělky. Přesto, že vůz patřil firmě, musel se řidič spolupodílet na údržbě vozu (olej, pneu) padesáti procenty. Teprve co po veškerém zaplacení zůstalo, byl taxikářův výdělek. tehdy se ještě po Praze jezdil kilometr za 12 korun a na to, aby si řidič vydělal, musel den co den, přesněji noc co noc vyjezdit víc než tisíc korun. To byla orientační částka. Co přesáhlo tisícovku, byl taxikářův výdělek.

Roční provoz jednoho vozu tak přišel jednotlivého řidiče na 365 tisíc s tím, že když byl dobrý a zajistil si dostatek vlastních klientů, tak si za stejné období vydělal okolo 120 až 180 tisíc. Firma si mezitím snižovala zisk pomocí fingovaného účetnictví a majiteli spadlo denně do klína určitě přes sto tisíc.

Horší bylo, pokud byl člověk nemocen nebo neměl štěstí. Pak zákonitě muselo dojít k tomu, že aby mohl zaplatit firmě, musel se uchýlit k natažení ceny. Já jsem to udělal jenom jednou a hanba mne fackovala, když jsem cizincům účtoval dvojnásobnou cenu než kolik by jízda stála normálně. Jaké ale bylo moje překvapení, když se zákazníci zděsili a nechali mi přes padesát korun zpropitného s tím, že takhle lacino ještě nejeli...

Takové byly praktiky taxislužeb před deseti lety. Myslím, že se do dnešní doby prakticky nic nezměnilo a firmy si dál pokračují ve své okrádací koleji. Po roce jsem od taxislužby odešel, protože jsem už neměl žaludek na takové jednání a vzhledem k tomu, že se zdražilo jízdné, byl čím dál větší problém sehnat zákazníky, tudíž i výdělek se tenčil.

Vězte, že je určitě spousta slušných taxikářů, ale ty povětšinou na štaflech nenajdete. Lepší je si zavolat na dispečink a auto objednat, protože pak je taxikář nucen jen za stanovenou cenu a pokud by předražil, je snadno dohledatelný.