V poslední době je strašně moderní říkat, že všechno máme na dluh. Že se všechno prožralo. A že za všechno můžou nenasytní spotřebitelé, které sociální stát podporuje, kde se dá.
Nedá mi to, abych se nezeptal - a co se vlastně prožralo? Prožrat se snad může jenom to, co se vyprodukuje, nebo ne? Virtuální spotřební produkty se - pokud vím - ještě nikde neprodávají, nebo ano? Koupili jste si snad někdy v životě třeba virtuální rohlík?
Pokud lidé jako výrobci nějaké výrobky vyrobí, tyto výrobky musí být reálné. Nějací lidé je vyrobí, a nějací lidé si je zase musí koupit a spotřebovat. A zaplatit za ně. Mělo by totiž existovat něco jako rovnováha mezi nabídkou a poptávkou.
Kdyby skutečně platilo, že dlouhodobě všechno projídáme, musely by se už někde projevovat známky nějakého nedostatku. Já tedy osobně žádné známky nedostatku nevidím. Spotřebních produktů jsou plné obchody, a hladem také netrpíme. Kde se tedy bere ten dluh?
Možným vysvětlením rostoucího zadlužení je, že dluh vzniká v důsledku nadsazených cen za zboží. Pokud ale spotřebitelé nemají na nákup zboží dostatek finančních prostředků, tak je z pohledu tržního principu zcela jistě něco špatně. Jedná se nepochybně o systémovou chybu. Jedním z možných důvodů téhle systémové chyby může být, že lidé, kteří něco vyprodukovali a dostali za to nějaký plat, byli zaplaceni méně, než měli. Je to velice prostá úvaha.
Řešením na straně spotřebitele je buď si půjčit, nebo nekupovat. Řešením na straně výrobce je buď zlevnit, nebo neprodávat. Výrobce ve většině případů raději neprodává. Ale to se dostáváme skoro do fáze raného kapitalismu, kdy se přebytky zničili. Úroda se spálila, než aby se prodala pod cenou. Budeme snad v jednadvacátém století vyrábět automobily, a poté je slisujeme a začneme vyrábět znovu?
Docela to připomíná Marxovu nadprodukci a krizi z nadvýroby. Přivlastňování si nezaplacené práce. Kapitalista podle Marxe podnikal tím způsobem, že si nezaplacením za práci přisvojoval vytvořenou nadhodnotu. Tu pak vrhal jako nový kapitál do dalšího zhodnocovacího procesu. Marx byl bezesporu poměrně geniální myslitel. O tom svědčí fakt, že jeho přes sto let staré myšlenky mají stále hlavu a patu.
Výroba se v Marxových časech zastavovala a omezovala, pokud používaný kapitál nevytvářel očekávaný zisk. Dneska se ovšem nic nezastavuje. Do procesu totiž vstupuje moderní bankovnictví.
Nemáš na bydlení – vezmi si půjčku. Nemáš na dovolenou – vezmi si půjčku. Nemáš na vánoční dárky - vezmi si půjčku. Chceš zaplatit dětem školné - vezmi si půjčku.
Příčinou zadluženosti je zcela zjevně nesoulad nabídkových cen s reálnými možnostmi poptávkové strany. Jsou to nereálná očekávání prodávajících. Nenažraní jsou prodávající, ne nakupující. Rozumnou cestou k vyřešení nesouladu mezi nabídkou a poptávkou je snížení představ prodávajících o výši svých zisků. Spotřebitelé mají totiž jen velmi malý manévrovací prostor. Můžou si půjčit - což je (jak všichni sborem tvrdí) špatně - nebo nenakupovat.
Jak již bylo řečeno, každý výrobce je zároveň spotřebitelem. Když je spotřebitel ve své roli výrobce nedostatečně zaplacen a nemá za co si koupit zboží, jde a půjčí si v bance. Banky poskytují úvěry rády, neboť čím větší zadlužení, tím vyšší úroky a tím vyšší jsou jejich zisky. Tyto zisky jsou ale virtuální, na rozdíl od reálných produktů všude kolem. Finanční trhy plodí bubliny, které ale zákonitě splaskávají. Není náhodou, že všechny poslední krize začaly jako finanční.
Banka produkuje virtuální sofistikované produkty, a po nějaké době bublina splaskne a nastává druhá část frašky - tj. umazávání a odpouštění dluhu případně sanace ztrát bank. Neboť show must go on. Zatáhnou to daňoví poplatníci, což jsou ti, kteří většinou vyrábějí reálné produkty. A kteří jsou za to nedostatečně placeni. Nicméně, bankovní top management si rozdá finanční odměny. A jede se dál. Klasické bankovnictví, kde banka sehrává roli prostředníka a srovnává přebytek volných finančních prostředků u jedněch a nedostatek volných finančních prostředků u druhých, už dnes neexistuje. Bankovní produkty dneška jsou eskamontérské výplody čísi zvrácené fantazie, kterým nikdo nerozumí.
Kapitola sama o sobě je naše opěvovaná "malá otevřená ekonomika", která s nízkými mzdovými náklady vyrábí doma, a prodává mimo český trh. Což umožňuje držet mzdové náklady na naprostém minimu. Zaměstnavateli je totiž šuma fuk, že si jeho zaměstnanci žádné zboží nekoupí. Vyveze je za hranice, kde si je koupí jiní. Ne že by to jinde dělali jinak - viz trend výroby zboží v Číně a jeho prodej v Americe a Evropě.
Na pokřivenost systému se lze ovšem dívat i z druhé strany, z hlediska nabídky. Výrobci totiž budují kapacity koncipované na na určitou poptavku. Ta poptávka je ale pokřivená a uměle vytvořená levnými penězi, uměle vytvořená žitím na dluh. Lidé utrácejí peníze, které nemají, banky jim půjčují peníze, které také nemají, a výrobci vyrábějí na základě poptávky, která neexistuje. Opsali jsme dokonalý kruh. Prostě dokonalé letadlo.
Ale v tom případě je třeba ptát se, jestli za to může nenažraný spotřebitel, nebo spíš dlouhodobě neudržitelný systém, kde výrobci vyrábějí na dluh a tichou dohodou s bankami zuby nehty udržují status quo svých virtuálních zisků.
A také se můžeme ptát, jestli by se tohle všechno nemělo rychle nějak řešit a změnit. Dokud letadlo ještě letí a nehavarovalo.
Více podobných článků na mém weblogu: tuat WEB. :-)
