Zákeřné dítě ukouslo pitbulovi nohu!

Léto vrcholí a s ním i každoroční okurková sezóna. Zoufalí redaktoři nemají o čem psát – a bloq-eři to sami nezachrání. ;-) Pana Paroubka a jeho dovolenou na Slovensku už „média“ proprala – včetně detailních, málo reprezentativních fotek v plavkách. ;-) Čili – co zbývá - vrhnout se na téma sezónně stejně atraktivní (jako je páně Paroubkův pupek vyčuhující z koupacích kalhot) – na vražedná ozubená monstra žluté barvy – chudáky pitbuly.

Primě se ve smyslu motta: „Dohnat a předehnat!“ před pár dny KONEČNĚ podařilo „trumfnout“ Novu (i MF Dnes) ;-) zprávou o  tom, jak z neoploceného pozemku vyběhl pitbul a zakousl se do dítěte. Tedy... stává se to... nemělo by... ale stává. Co mi ovšem při vší vážnosti té zprávy vyloudilo úsměv na rtech bylo, jak slečna redaktorka s tragickou tváří hovořila o tom, jaké je pitbul „zákeřné plemeno“.

Nevím, jestli to měla ze své krásné hlavinky, nebo jí to někdo napsal, faktem ovšem je, že je to nesmysl. ;-)   

Pes (potažmo každé zvíře) nemá lidské povahové vlastnosti – nemůže být škodolibé, potměšilé nebo zákeřné. Zvířata se řídí archetypy (vrozené instinkty, modely chování). Samozřejmě, čivava má „lehce odlišné“ modely chování ve srovnání s bernardýnem. (Tak jako se chová myš jinak než slon.) Malé zvíře se vám většinou nemůže postavit čelem – zabilo by ho to. (Výjma nesocializovaných a z reálného životního prostředí vytržených domácích  mazlíčků, uvyklých po generace tomu, že se jim prostě „nemůže nic stát“.) ;o) Malé zvíře by tedy MOHLO mít vrozené dispozice „počkat až se otočíte“ ;-) a kousnout.

Ale - určitě bych TOHLE nenazval „zákeřností“. Tolik ve zkratce. (Ono je to s těmi modely chování totiž mnohem složitější ;-) – dali byste třeba tygrovi – který se vám v džungli plíží „zbaběle“ v patách - než zaútočí – přívlastek zbabělý?) ;o)

Tím jsme snad vyřídili tu pitbulí (zvířecí) „zákeřnost“ ;-) v teorii – a vrhněme se na praxi.

I kdybych snad pojal tu Primou proklamovanou „zákeřnost“ čistě alegoricky (tímto zdravím „chytrou kmotru lišku“) ;-) – celé to má ještě jeden podstatný nedostatek – pitbulové totiž lidi NENAPADAJÍ. Nemají to prostě v POVAZE.

Koneckonců, původně byli využíváni jako pracovní psi (práce s dobytkem), a k jejich „veskrze neútočné“ orientaci (na lidi) přispělo snad i to menší procento jejich populace, které se věnovalo „psím zápasům“. Pro neznalé - on se v tom „ringu“ společně s bojujícími psy pohybuje i rozhodčí – takže (historicky) všichni „piťáci“, kteří jevili větší zájem o něj než o svého soupeře, byli podrobeni „nemilosrdné selekci“ - a neúčastnili se pak už dalšího „předávání genů“ potomkům – TAKOVÁ vlastnost (napadat člověka) byla prostě (pro účely k jakým byli chováni) NEPŘÍPUSTNÁ.

„Napadat člověka“ měla odjakživa v „popisu práce“ JINÁ plemena – dobrmani, němečtí ovčáci, rotvajleři. (Neříkám, že to ve stech případech ze sta udělají ;-) - ale BYLI k tomuhle účelu vyšlechtěni.) Btw. Je ještě jedna „zvláštnost“ psích zápasů – podle nepsaných pravidel tam majitel VŽDY vypouští CIZÍHO psa (!) Tedy - chtěl bych vidět rotvajlera, který by se TAKHLE „nechal dirigovat“ cizím člověkem. ;-) Na rozdíl od PITBULÚ, kteří lidi MILUJÍ (a to všechny lidi, bez vyjímky, nejen svého pána!).        

Kde se tedy vzala ta úděsná hysterie (nepochopitelná každému, kdo se někdy jen „otřel“ ;-) o živého pitbula) vydatně živená nezodpovědnými sdělovacími prostředky?

Osobně vidím trochu problém v tom, že pitbul není standardizované plemeno – jinými slovy: může vážit dvacet nebo čtyřicet kilo, může mít v podstatě jakoukoli barvu apod. Do takových mantinelů se tedy skutečně vejde mnohé. ;-) A bohužel, většinou se v oněch problematických případech angažují „pozorovatelé“, kteří nerozeznají Štaflíka od Špagetky, natož pitbula od staforda - a pitbula nebo staforda kříženého s jiným plemenem už vůbec ne. (Amatérským křížením se ovšem původní povahové vlastnosti mění...)   

Čistokrevný pitbul je téměř ve všech případech registrován u ADBA (The American Dog Breeders Association, Inc.). Tak což takhle, páni redaktoři píšící o krvelačných monstrech pitbulech, nelistovat pouze ve zpravodajství ČTK a nepřebírat zprávy – ale OVĚŘIT SI svá tvrzení (?!) Možná by stačilo zvednout telefon a otázat se majitele: „A ten váš „pitbul“ – je REGISTROVANÝ?“

Myslím, že by se pak ve většině případů ukázalo, že se nejedná o „piťáka“ – ale o křížence bůhvíčeho s bůhvíčím. Ale chápu – pro všechny „zúčastněné“ je snadnější dogma: každý nažloutlý, krátkosrstý, dobře stavěný pes s velkou tlamou = pitbul. ;-/

Ještě jedna věc mne utvrzuje v přesvědčení (kromě toho, že už jsem stovky pitbulů zažil – a všichni to byli mazlíci, kteří si mohli „uvrtět ocasy“, když jsem na ně sáhl), že se v případě napadení člověka takřka nikdy nejedná o PITBULA.

Jsou to vesměs psi pobíhající VOLNĚ, bez dozoru. (Před pár měsíci jsem zaregistroval na MF Dnes článek dokonce o ČTYŘECH „pitbulech“ volně pobíhajících po městě.)

Tedy – dovolte mi zasmát se. ;-)

Čistokrevný pitbul vás přijde bratru na dvacet tisíc. Ukažte mi člověka, který takovouhle „investici“ do čtyř psů nechá běhat po městě, aby mu je přejelo auto. ;o)

A ještě k tomu nadpisu. ;-)

Je pravdivý. ;-) Sice to nebyl pitbul, ale fena německého ovčáka. A dítě mu nohu neukouslo, ale uřízlo (když si hrálo na doktora). Ale jinak je to bohužel „true story“. ;-/ Ta třínohá psice existuje. (S uříznutou nohou ji pak původní „rodinka“ šoupla do útulku, odkud si ji vzali noví majitelé.)

Měla štěstí, že byla „vlčák“. Být to průměrný pitbul, určitě by si od toho „zákeřného dítěte“ bez „reptání“ nechala „amputovat“ hned včechny ČTYŘI končetiny. ;o) Pitbul je totiž přítel člověka na druhou, a nechá si od něj líbit doslova vše. 

------------------------------

Více podobných článků na mém weblogu: tuat WEB. :-)