Pana Svěráka jsem vždy nesmírně obdivovala pro obrovský nadhled i klukovskou hravost; stejné hodnoty dal do vínku i poslednímu pohádkovému hudebnímu filmu Tři bratři. Přesto však na nedávném předávání Českých lvů získali Tři bratři tak trochu „jen ceny útěchy“. Jakkoliv důležitý je pro film maskér, kostymér a scénárista nemůžu se zbavit pocitu, že bylo Třem bratrům cosi odepřeno…
Ačkoliv se film na první pohled jeví jako naprosto tradiční pojetí tří naprosto klasických pohádek, po zhlédnutí zjistíme, jak nádherně politicky nekorektní film ve skutečnosti je.
Na film jsem šla s odhodláním dívat se „analyticky“, ale už v prvních minutách si mě naprosto získal hláškou: „…jsou tři mládenci, o kterých vám chci vyprávět. Protože bez nich by to nebyly pohádky, ale tragédie, které bych dětem vůbec neříkal.“ Okamžitě jsem si vybavila všechny ty feministické Disney filmy – ať už hrané (Maleficent), nebo animované (Brave, Frozen), které v zájmu „rovnoprávnosti“ bez skrupulí a se sadistickým nadšením symbolicky kastrují všechny mužské hrdiny a v duchu jsem velebila pana Svěráka za tu neskutečnou odvahu.
Anti – feministických momentů je ve filmu celá řada, tak například:
Nevybavuju si žádnou jinou (dramatizovanou) Šípkovou Růženku od dob Čajkovského Spící krasavice, kterou by autor skutečně nechal sto let spát a před „líbací scénou“ by jí nedopřál setkání s princem – Svěrák to dokázal. Dokonce i Sleeping Beauty od Disneyho z roku 1959 – tolik kritizovaná pro svou pasivitu a podřízenost patriarchátu – se s princem předem setkává a sama organizuje jejich další setkání.
Ženské postavy jsou trestány přísněji: zatímco vlk je domestikován a poměrně rychle se mu dostává odpuštění, ježibaba z první pohádky se promění v ropuchu (k žábám se ještě dostanu) a zlá macecha a sestra od Marušky jsou dvanácti měsíčky dokonce úplně odváty pryč – a to se slovy: „srdce chladná, úcta žádná“.
A když už je řeč o úctě; zatímco Pepa Marušce usilovně tyká, ona mu velmi uctivě vyká: on: „Jsem hodný a pracovitý, taková jsi myslím i ty, co to dohromady dát, když tě mám tak dlouho rád.“ ona: „Já jsem si vás taky všimla, když jste vedl toho šimla, jestli nemáte s kým být, mohli bychom spolu žít…“
Kromě mužského prvku vrací Svěrák pohádkám i jejich hlubině psychoanalytické významy, které jakoby se z filmových zpracování vytratily už dávno. Tři bratři by v tomto ohledu vydali na mnohostránkový rozbor, proto jenom letem světem zmíním třeba žáby – symbol sexu ve spojení s neplodností královny, které se krásně vracejí ve scéně křtin (mimochodem původní Perraultův motiv); nebo poněkud kontroverzní Karkulka a její zasnoubení s myslivcem, který na ní „celé dny myslívá potají“ – původní Perraultova Karkulka byla jednoznačně erotizovaná (lehá si k vlkovi do postele, ten jí sežere a v závěrečné moralitě jsou děvčata explicitně varována před sbližováním se s muži; žádný myslivec nepřichází). Jaksi symbolický se zdá i text titulní písně, kde dívka spí „spánkem jak smůla lepkavým“…
Zdá se však, že mé nadšení ze Tří bratrů není všeobecně rozšířené – například na Česko-Slovenské filmové databázi mají hodnocení 61%. A potom ti Čeští lvi…
Hlavní ocenění získal film o sociální nerovnosti, patřičně multikulturní a společensky záslužný – Cesta ven. Druhým nejúspěšnějším pak byla jakási sociologická sonda Díra u Hanušovic. Nehodlám popírat vizuální a kinematografické kvality obou oceněných filmů, jen se bojím, že snímek podobně svěží, rebelský a zároveň z duše tradiční, jako byli Tři bratři, už zase dlouho neuvidím.
