Jak učíme děti nepozornosti?

Poruchy pozornosti, ať už s hyperaktivitou nebo bez ní, jsou součástí každodenní reality. Ačkoliv z hlediska speciální pedagogiky je jejich původ nejasný i laik dokáže odtušit souvislost s rychlým tempem současné společnosti a ještě rychlejším tempem populární zábavy. Dovolím si ovšem pokus o konkrétní důkaz toho, jak populární kultura učí děti nepozornosti.

Pro rozbor volím následující dva obrázky. První je přibližně z poloviny minulého století; je to ilustrace k pohádce Pták ohnivák a liška ryška, která byla otištěna na dřevěných skládacích kostkách a jejíž autorkou je Marie Fisherová Kvěchová. Druhý obrázek je také ilustrací – nikoliv záběrem z filmu, ale propagačním obrázkem – k poslednímu animovanému Disney trháku Ledové království (Frozen v originále).

Oba obrázky znázorňují podobný výjev. Máme tu koně (soba), hrdinu a hrdinku, kterak ujíždějí za nějakým cílem. Předpokládáme taky, že oba obrázky jsou určeny dětskému pozorovateli a že oba fungují jako ilustrace (jsou tedy nositeli příběhové linie). Čím se ale liší?

Naprosto zásadně rychlostí čtení – totiž časem, který divák potřebuje, aby pochopili jejich význam. Zatímco Kvěchová využívá množství kresebných čar, spletité pozadí (hlavní motiv dokonce není usazen do prvního plánu – tím je bříza a jiné rostliny v popředí) a jemnou akvarelovou barevnost; Disney okamžitě vypálí hlavní motiv z obrazu a doslova atakuje diváka (sob vybíhá z formátu, je podrobený významné perspektivní zkratce a komponován dynamicky na diagonálu).

Významnou roli hraje u Disneyho již zmíněná barevnost – potkala jsem hru, ve které děti (dívenky) rozpoznávaly Disney princezny JEN podle barev na šatech (ne střihu šatů, figurky byly maximálně stylizované); je tak patrné, že každá postava má svou vlastní jednoznačně definovanou barevnou sadu, která ji identifikuje. Dítě se tedy nemusí soustředit ani na rysy obličeje, aby figuru rozpoznalo a zařadilo.

Kresebný „šum“, který je patrný na ilustraci Kvěchové u Disneyho nahrazuje jednotné a jasně oddělené pozadí. Jediný zajímavý motiv na pozadí (ledový zámek) je kompozičně navázán na dominantní osu (osa vychází z pravého dolního rohu – je to sob, hrdina, hrdinka, sněhulák a přes jeho ruku zámek). Nic jiného na obraze nenese žádné sdělení a nevyžaduje tak žádnou pozornost. Čas čtení je tedy radikálně odlišný.

Roli hraje i styl zobrazování – kresba ponechává určitý prostor pro imaginaci; například hříva a ocas koně jsou de facto identické se zlatými vlasy princezny (čehož si nemůžete nevšimnout při skládání kostek) a je tedy na pozorovateli aby si skutečnou strukturu nejen těchto tří různých materiálů představil. Naopak u Disneyho jsou všechny struktury a povrchy animované s fotografickou přesností a nevybízí tak už k žádné další imaginaci; obraz tak velmi rychle zaujme a velmi rychle se vyčerpá. A to je bohužel charakteristické pro drtivou většinu obsahů současné populární kultury určené dětem.

Na závěr si neodpustím okomentovat sněhuláka Olafa. Vzhledem k tomu, že u Disneyho koncipují filmy jako rodinné komedie, musí obsahovat postavy, s nimiž se může ztotožnit teenager a dospělý, dítě školního věku a dítě předškolního věku. Ve filmu Frozen je postavou „pro nejmenší děti“ právě sněhulák Olaf. O to smutnější je skutečnost, že Olaf je jednoznačným příkladem diagnózy ADHD – poruchy pozornosti s hyperaktivitou. Jeho nesoustředěné opakování, ustavičné otázky a nesouvisející průpovídky baví dospělého diváka svou „roztomilostí“, zároveň tak ale utvrzují diváka dětského v tom, že dané konání je žádoucí, bude oceněno a je tedy hodno nápodoby.

Učení se nepozornosti tedy není jen implicitní – na úrovni kognice a percepce, ale i explicitní na úrovni nápodoby a pozitivního vzoru.