Když nám magistra Ch. s hrdostí pravověrné feministky na přednášce „Gender“ představovala průkopnice a bojovnice za práva žen, s napětím jsem očekávala, kdy konečně zazní jméno nejen v českém, ale i světovém kontextu nejvýznamnější, totiž Jára Cimrman. Nezaznělo.
Magistru omlouvá snad jen to, jak pohříchu málo známý je fakt, že Jára Cimrman byla samozřejmě ve skutečnosti žena. A přitom jsou vodítka vedoucí k této skutečnosti tak zřejmá a očividná. Tak už samotné biografické údaje české velikánky: dětství prožila ve Vídni, kde stejně jako její sestra Luisa navštěvovala dívčí školu. Zde se ovšem ostře střetla s drtivou realitou despotické patriarchální hegemonie, která jakoby v kontrastu s Cimrmaniným bezbřehým nadáním a nekonečným talentem vykrystalizovala do své čiré průzračnosti.
Předpokládáme, že právě v této době se Cimrman rozhodla postavit se na stranu utiskovaných žen a bojovat za jejich práva. Jelikož však společnost nebyla připravena na ženu jejích rozměrů a kapacity nemohla jinak, než se dočasně uchýlit do mužského přestrojení a rozkládat patriarchát z jeho samotného středu.
Důvod, kterým si například nejvýznamnější český cimrmanolog Zdeněk Svěrák – tento zásadový patriarcha – vysvětluje Cimrmanin genderový přerod, je přinejmenším úsměvný. Podle něj byla totiž Cimrman vždy mužem a dětství dívky prožila jen proto, aby donosila šaty po sestře. Jedná se samozřejmě o naprostý omyl, který se odvíjí od jediného faktu a totiž, že němčina nepřechyluje ženské tvary příjmení. Tím se dostáváme k prvnímu bodu Cimrmanina přínosu feministickému hnutí. Totiž k její jazykové reformě, v níž navrhuje radikální odříznutí všech apendixů z překomplikovaného českého jazyka. Ve svém spisu „Ypsilonový řez jazyka českého“ s přehledem odstraňuje nejen problém tvrdého a měkkého „i“, ale ruší také třeba kroužek nad „u“, již zmíněné přechylování ženských vlastních jmen a vůbec celý ženský rod.
Ale zpátky k pátrání po rodu Járy Cimrmana.
Vodítka nacházíme de facto ve všech známých Cimrmaniných hrách. Její záliba v postavách přestrojených za opačné pohlaví daleko přesahuje antických odkaz komických převleků a se sto letým předstihem nastiňuje trend gender-bendingu a androgynie.
Nutno zdůraznit, že po celou dobu Cimrman jednoznačně straní ženám. Zářným příkladem je princezna Zlatovláska, která se v pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký změní v muže, aby se po boku prince Jasoně vydala jako jemu rovná na dobrodružnou výpravu za vlastním vysvobozením a svým hrdinným jednáním si vydobyla zpět svůj „zlatý vlas, malou nožku, útlý pas, okrouhlý bok a ňádra dmoucí“.
Ve hře Švestka pak Cimrman - podobně jako později Agáta Christie, dokonce přivádí na scénu figuru zosobňující samu autorku. Je jí sufražetka a spisovatelka Jenny Suk, která ve hře zapáleně hovoří o hře „Ohře Louny“.
Zásadním politickým apelem Cimrmana jakožto bojovnice za ženská práva je pak její pozdější hra České nebe, v níž ústy Jana Ámose Komenského volá ženy, aby se ujaly politického rozhodování a stěžejních míst v rozhodčích radách a vedeních nadnárodních korporací. Tyto Cimrmaniny myšlenky dopadly na úrodnou půdu a inspirovaly Angelu Merklovou a celou evropskou komisi k diskuzi o kvótách ženských zaměstnankyň ve vrcholné politice i managementu.
Skutečnost, že místo v české nebeské komisi, nakonec nezíská Komenským navrhovaná Božena Němcová, ale bohabojná babička Boženy Němcové, musíme chápat jako satirické poukázání na zpátečnické myšlení tradičních patriarchálních autorit – ve hře symbolizovaných Janem Husem, které pokládají zejména mladé a pěkné ženy za nesvéprávné, klevetivé a neužitečné hloupé husičky.
Kromě zřejmých zpráv, které nám o svém pohlaví Cimrman poodhaluje ve svých dílech, můžeme neméně jasná svědectví nalézt i v jejích dalších vědeckých a životních úspěších.
Příklad za všechny je její první a nutno dodat že žel i poslední patent zanesený na patentním úřadě pod jménem Cimrman – totiž dvoudílné plavky. Jen skutečně zhýralý a poživačný samec si může představovat, že by takovýto vynález mohl na svět přivést muž pro vlastní potěchu.
Profesor Svěrák se také zásadně spletl, když za důvod Cimrmaniny cesty do Arktidy označil objednávku živého obrazu s polární tématikou. Přitom skutečný důvod – objevení původního a autentického matriarchálního společenství, tohoto svatého grálu všech feministických myslitelek, měl přímo pod nosem. V Cimrmanině polárním deníku. Zde najdeme záznam i o dalším objevu pro genderové bádání zcela zásadním a to je sněžný člověk. Tento zvláštní tvor, dvoupohlavní fyziologicky i psychologicky je pro Cimrmana inspirací a utopickou vidinou vzdálené budoucnosti, kdy člověk nebude jen ženou, nebo mužem, ale podobně jako sněžný člověk, dokonalým tvorem multipohlavním.
A tak nám nezbývá než se sklonit před nekonečným Cimrmaniným talentem, nechat se unášet její pokrokovou prací a s feministickým elánem očekávat příchod oné zářné, multipohlavní budoucnosti. Planá varování nepřizpůsobivých mužů, postrádajících duchovní výšku, kteří se s Járou Cimrmanem nemůžou v žádném ohledu měřit, vnímejme prosím jako poslední, smrtelné křeče patriarchátu.
