Nemocniční blue

Pohrozí-li Vám ošetřující (v mém případě gynekolog) lékař vidinou možné rakoviny při dalším vzájemném preventivním setkání, buď jeho návrhy přijmete okamžitě nebo o nich v následujících několika dnech či týdnech budete intenzivně přemýšlet.

Já jsem přemýšlela skoro dva měsíce, neboť představa sebebanálnějšího zásahu do mého zdravého těla mi mnoho smyslu nedávala a nutný cca půldenní pobyt v nemocničním zařízení mi naháněl husí kůži. Abych pravdu řekla, prevenci objektivně uznávám, beru ji jako opodstatněnou, avšak subjektivně nedbám. U zubaře jsem naposledy byla, když dceři byly dva roky (dnes je osmiletá), a to jen proto, že se jednalo o rodinnou zubařku. Po přestěhování a ztrátě této stomatoložky jsem po novém subjektu nepátrala (děti a muž samozřejmě svou zubařku mají). Naštěstí téměř nemarodím, běžné virosy léčím sama a když je nejhůř, navštívím svou praktickou lékařku – je to totiž kamarádka. Na to, že chodím alespoň jednou za rok a půl na gynekologii, jsem pyšná (činím tak jen proto, že jsem si vědoma faktu, že můj rozmnožovací orgán je mojí Achillovou patou).

S hospitalizací a provedením hysteroskopie („vyčištěním dělohy“) jsem neradostně souhlasila. Po odabsolvování předoperačního vyšetření jsem si vyzvedla kýžený termín nástupu s vtipným seznamem věcí, které mě do nemocnice doprovodí. Jednalo se o toaletní papír, vložky, čtyři elastická obinadla na bandáže končetin, samozřejmě hygienické potřeby. Při odchodu jsem spolkla poznámku, že je mi líto, že si plánovaný zákrok nemohu provést sama doma. Nástup v půl sedmé ráno. Při své dochvilnosti jsem na místě byla o deset minut dříve, nejspíš jsem si myslela, že vše půjde tím pádem rychleji. Po odevzdání papírů na recepci jsem byla poslána k usazení se do gynekologické ambulance.

Tam jsem spolu s dalšími ženami seděla osmdesát dlouhých minut. Po vyvolání svého jména jsem vstoupila do kabinky a rozhodně jsem neměla v plánu podstupovat další gynekol.vyšetření. Když to pochopila i sestra, vstoupila ke mně a zavelela „odložit“. Zaskočeně a částečně nevrle jsem se tázala, proč další vyšetření. Prý je to potřeba. Tak jo. Na sobě jsem měla rifle a tričko do pasu. Svlékla jsem rifle, ponechala si spodní kalhotky a poníženě přišla do ordinace. Před vyšetřovacím lůžkem jsem  stáhla kalhotky  a měla chuť sestru i doktora profackovat. Zdánlivě ještě horší byl sestup z lůžka, ale ten jsem pojala majestátně. Spoďáry jsem si nenasadila a s holým zadkem, otočená zády k mým potupitelům, jsem nakráčela zpět do kabinky. Vduchu jsem si říkala, že ukázat někomu holou řiť a ještě symbolicky naznačovat, že mi můžou …to se jen tak nezadaří. Z budovy gynekologie jsem byla odeslána do budovy, v níž se nachází příjmová kancelář. Tam jsem odevzdala papíry a vrátila se zpět, tentokráte už přímo na gynekol.oddělení . Přišla jsem ve dvojici s jednou z mnoha žen z ambulance. Velmi milou sestrou jsme byly odvedeny na čtyřlůžkový pokoj, dostaly jsme erární košili (či spíše bezpohlavní pytel) a byly ponechány svým myšlenkám…. Netrvalo dlouho a lůžka v pokoji byla využita. Před desátou nám byly vlastními obinadly zabandážované končetiny, po půl jedenácté píchnuta jakási přípravná injekce a pár minut na to vydaný pokyn, abychom se všechny sebraly, do ruky vzaly svou přikrývku a následovaly sestru. Bylo to komické – košilaté mumie s peřinami jdou na operační sál. Jenže před operačním sálem byla vyhlášena stopka, byly jsme nasměrovány do místnosti o pěti metrech čtverečních, kde byly čtyři židle (jedna již obsazená známým obličejem, resp.zadnicí z ambulance) a ponechány svým osudům s upozorněním, že si nás ze sálu zavolají. Seděly jsme tam víc jak půl hodiny, než bylo vyvoláno první jméno. Víc než kdy jindy jsem si připadala jako Nikdo. Blbý pocit. Šla jsem jako poslední.

Na sále byli všichni velmi milí, nic to ale neměnilo na faktu, že po vyškrábání se na operační lůžko jsem dobrých sedm minut ležela se zavěšenými končetinami a zejícím poševním otvorem čekajíce, až si lékaři připraví fidlátka. To už mě ale po předchozích událostech nechávalo celkem chladnou. Lékaři operovali, já seděla u počítače a bušila do klávesnice. Probral mě až zřízenec, kterému jsem to s drobnou výčitkou řekla (jako že mě ruší) a když neprojevoval dostatečné pochopení, zeptala jsem se ho, jestli jsem moc neřádila (jako u toho počítače). Nic neřekl, musel si myslet své a já se jeho nezúčastněností nenechala rozhodit, neboť  tak, jak rychle účinek narkózy nastoupil, stejně tak rychle byl na ústupu. Pobavená a trošku unavená jsem se kolem jedné hodina vrátila na pokoj (světe div se, ne po svých). Pak už v rychlém sledu dorazil čaj a polévka (i kdyby byla ohavná, nenapíšu to, protože po těch hodinách půstu by i ohavná byla vynikající). Kolem půl třetí i můj odvoz. Šťastné rozloučení s partou košilatých a toužebně očekávaný odjezd domů.

Když to shrnu, personál byl milý, přívětivý, ochotný, ale celé dlouhé dopoledne tam bylo jednoznačně velkou otravou. Kéž už se nic podobného nebude muset opakovat! :)

Vendula Machová