Tohle bude seriál na dlouhé roky. Jeho průběh asi zná každý, kdo má doma nějakou tu chlupatou, slintající a štěkající potvoru...
6. srpna 2009
Přivedli jsme si domů vesmírného mutanta. Psí žrádlo v misce ho vůbec nezajímá, ale o to větší vášeň jeví pro polena u krbu. Nejlepší je smrčina, která se dobře žvejká. Olše má fajn kůru, bříza naopak není nic moc. Čekám kdy se mu packy začnou měnit v chapadla. Pak nám sežere stůl, židle i botník a odfrčí si klidně někam na základnu v okolí Proximy Centauri. A my tady zůstaneme nechápavě sedět uprostřed hromady oslintaných třísek.
9. srpna 2009 "Pes nesmí bejt úplně blbej. Znal jsem jednoho, a ten byl tak blbej, že žral dokonce tkaničky vod bot místo vuřtů. Kdepak, pane, takovej študovanej pes, ten by nic takovýho neudělal..." řekl by asi Švejk Josef, kdyby přišla řeč na psí kumšt, um, čili kvalifikaci. Jenže i lidi je potřeba vychovávat, aby se s nima vůbec dalo žít v jedné smečce, což by vám řekl každý trochu světa znalý hafan. A tak jsme začali i my s naším pesem chodit do školy. Vzdělávací zařízení pro psy, lidově řečeno cvičák, je na první pohled obyčejné místo. Ale jinak je tam fajn. Holky vaří kafe, nosí sušenky, uvnitř je krb, před ním gauč... zkrátka pohoda. Jenže takové štěně je z toho úplně perplex, jelikož takovou koncentraci pesanů všech možných ras, národností i přesvědčení v životě ještě nevidělo. A tak je nadšeně všechny obíhá kolem dokola. Navzájem si okusují i oslintávají hlavy, ňafají, štěkají, a běhají, takže když už má konečně dojít na nějaké to vzdělávání, je většinou milé štěně tak unavené, že si zaleze pod lavičku a spí. Jestli to takhle půjde dál, abych nakoupil zásobu tkaniček...
15. srpna 2009 Domorodci mě za to asi nebudou mít moc rádi, ale městečko, kde jsem před lety nedopatřením zakotvil, je strašlivá díra. Dokonce tak strašná, že tam nemají v Jednotě po druhé hodině odpolední ani rohlíky, jako to bejvalo za totáče. Kdo chce, musí si pro ně dojít ráno, případně vyrazit do Penny nebo k Vietnamci. On je to možná Korejec, Číňan, nebo Laosan, ale to je celkem jedno. Prostě je, narozdíl od Penny i Jednoty, fajn. Neumí sice pořádně česky, ale řehtá se na každého zákazníka tak, že mu člověk věří i to, že ho rád vidí. Když něco dnes nemá na skladě, stačí říct, a bude to mít určitě zítra. Což v Jednotě ani Penny nehrozí. Takže i když Vietnamec má v regálech možná o třetinu položek míň než zmíněné markety, chodím k němu opravdu rád. Minule jsem si během venčení pesana vzpoměl na to, že nemám doma nic ke kafi a tak jsem zamířil napříč náměstím do asijského koloniálu. Vybral jsem si sušenky, zaplatil a chystal se k odchodu, když tu si majitel všiml, že mám u dvěří štěně. Vycenil zuby do toho nejnadšenějšího úsměvu jaký jsem u něj kdy viděl a prohlásil: "Moc pěkná pes. Nebudete jíst, že?"
3. září 2009 Dcera, jinak naprosto neschopná po sobě uklidit byť jen ručník v koupelně, vše bleskově domluvila s třídní učitelkou a bylo vymalováno. Šelma dostala oficiální povolení ke vstupu na půdu ZŠ. Pes, nadšený že vidí tolik lidských štěňat najednou, zapoměl očůrat roh třídy a věnoval se čistému exhibování. Uprostřed třídy předvedl jak umí ležet, sedět, dělat přemety, válet se na zádech i skákat do výšky. Výstup pak završil ukázkou, že i pes se může vejít do koše na odpadky. Následně, spokojen s úrovní aplausu, odklusal směrem k autu před školou. Dítě neméně nadšeně odklusalo do lavice. V žebříčku společenské hierarchie stouplo na ceněnou pozici "majitelka mobilního telefonu a psa."
7. září 2009 Neprší a neprší. Letošní léto je děsně suchý. Člověk by ani nevěřil, jakou práci dá psovi najít aspoň jednu louži nebo hromádku bahna, ve které se lze vyválet. A bez bahna to je fakt život pod psa. Dnes se ale zatáhlo. Berry strávil celý den na balkóně a s nadějí hypnotizoval potemnělou oblohu. Večer se konečně dočkal. PS: Kdo zná pesoviny z dílny Mr. Owcrope, mohl by namítnout, že ve skutečnosti začalo pršet proto, že Budulín téhož dne před rokem žral trávu. Osobně ale nejsem dalek přesvědčení, že v tom dešti jeli s Berrym oba společně. 15. září 2009 Madam Tesa provozuje sadomasochistický salón. Vlastně to není Tesa, ale taková podivná baba ze sousedního baráku. A když na to přijde, není ani madam. Minimálně slovník na to nemá. Slovy klasika: z huby jí létají prdele jako vlaštovky z hnízda. Rychle a často. Madam Tesa, občanským jménem Věra, to ale dělá ráda a jejím hostům hrubší slovník zjevně nevadí. Zkrátka není nad to, když je práce člověku koníčkem a ještě tím někoho potěší. Mně ale, při pohledu na okousané židle v obýváku, hystericky řvoucí dítě kterému pes oslintal cosi děsně důležitého, a preventivně nadávající ženu, není vůbec jasné, proč jsem si založil sadomasochistický salón také. Berry dělal že se ho to netýká a usnul pod stolem.
24. září 2009 Večerní venčení psa má v sobě jistou dávku poezie. Šum usínajícího města, těch pár hvězd na hlavou které přezáří světelný smog... Za svitu mobilního telefonu se s ženou plížíme po trávníku uprostřed parku a hledáme to. "Máš?" "Nemám." "Máš?" "Něco jo!" "A je to teplý?" "No, nevím. Asi ne." "Tak to není naše." "Jo, je to teplý. Mám ho!" Pak už zbývá do pytlíku nabrat celou hromádku, najít nejbližší popelnici a nakonec i psa, který mezi tím zmizel kdesi ve tmě. A pak že noční procházky nejsou romantické...
27. září 2009 Aby těch pošetilostí nebylo málo, nechal jsem se ukecat že se psem absolvujeme první závody. Takovej sranda match pro štěňata. Nakonec se ukázalo, že sranda match bude branný závod. V sobotu ráno jsem se dostavil na start s předstihem půl hodiny. Se zalepenýma očima jsem si cintal na břicho kafe a nadával tyranovi. Nikdo jiný totiž nemůže vymyslet start sobotního závodu v tak nekřesťanský čas jako je půl deváté. Pes zatím nelenil. Hodný své pověsti hyperaktivního šílence zvolil nejefektivnější strategii likvidace soupeřů. Než půjdou na trať, všechny je uhoní! Vyčouhlý medvěd, ve skutečnosti ovčoun Barry, odpadl tak po patnácti minutách. Po něm postupně i ostatní štěňata. Následně se milý Berry rozhodl pro stejný postup v kategorii dospělých psů. Po půl hodině a shlédnutí několika trosek s vyplazenými jazyky jsem štěně raději uvázal. Pak došlo na nejhorší. Start. Vylosovali jsme si číslo pět a vyrazili na trať. Kdyby na mně někdo navlíknul atombordel, připadal bych si jak za totáče. Hod granátem na cíl, střelba, překážky. Akorát tehdy jsem musel. Dnes, coby starej vůl, to dělám dobrovolně. Cestou jsem si vzpomněl na prostředky IPCHO. Kdyby došlo na chemický útok imperialistů, jsem v prdeli. Mám akorát papírový pytlík na hovna a gumičku ani jednu. Lehce zdeprimován tou představou jsem doběhl do cíle a zhroutil se na lavičku. Dojít na válku, jsem v tuto chvíli mrtev. Psovi to bylo jedno. Komunismus, imperialismus nebo pevná hráz socialismu a míru, nic z toho není k jídlu a tudíž jde o věci pro psa nezajímavé. Místo toho zabořil hlavu do kýble s vodou a půlku ho během vteřiny vycintal kolem. Když došlo na výsledky, náš hyperaktivní blb triumfoval. Utahaní soupeři nestačili jeho tempu, padajíce z kladiny i překážek se totálně znemožnili. Berry vyhrál na plné čáře. Jediný, kdo mu to kazil jsem byl samozřejmě já, protože jsem nastřílel jen 29 z 30 možných bodů. Takhle bychom ten socialismus fakt neubránili, soudruzi...
