Tohle bude seriál na dlouhé roky. Jeho průběh asi zná každý, kdo má doma nějakou tu chlupatou, slintající a štěkající potvoru...
Bols Plush BerryVladislav Podracký
9. července 2009
Borderka je pastevecký pes. Čekal bych, že se geny nějak projeví, ale potkali jsme ovce a nic. Kozy a nic. O kravách ani nemluvě. Možná je to tím, že mají nějaký vrozený pud sebezáchovy a prostě se nepokouší organizovat výrazně větší zvířata. Ale třeba je to jen moje blbá člověčí představa.
Měli jsme kdysi ovčouna jménem Daneček. Bylo to postarší svéráz zastávající filozofii, že na nic na světě se nemá pospíchat, s výjimkou útěku z domova a pokusu zakousnout sousedovic kočku nebo veterináře. V těchto dobách tak nebylo nic neobvyklého, že na silnici před naším barákem stál troubící kamión. Za volantem vzteky rudý řidič na hranici infarktu myokardu, zatímco uprostřed silnice sedělo jeho zablešené veličenstvo a rozvážně si prohlíželo registrační značku vozidla.
Pro Danečka, psa vzezřením až budhisticky klidného, totiž ve skutečnosti nebylo větší potěšení, než se servat s tím největším čoklem kterého mohl na vesnici potkat. A když nebyl, posloužil k zábavě i kamión.
Scénář byl přitom vždy stejný. Na návsi se objevil pes. Čím větší, tím lepší. Obrovský pes rovná se dokonalé štěstí. Daneček se k němu pomalu došoural, kecnul si na zadek, nejlépe deset centimetrů od čumáku vytipovaného nešťastníka, nasadil ten nejotrávenější výraz do jakého dokázal srolovat mordu, a čekal. Psychicky odolnější jedinci vydrželi i patnáct vteřin. Domů se pak vracel šťastný ovčoun s natrženýma ušima, a vyškubanou půlkou chlupů.
10. července 2009
Vše kolem pokrývá souvislá vrstva zelených hoven. Ve vzduchu smrad jak při německém útoku za první války. Po bližším přezkoumání žena identifikuje v zelené páchnoucí hmotě několik slimáků, pár kusů dřeva, část trávníku před domem... V tom všem šťastně pobíhá náš blbec, vrtí ocasem a poskakuje radostí že se mu konečně podařilo zakrýt tu hnusnou parketovou podlahu v obýváku.
