Tohle bude seriál na dlouhé roky. Jeho průběh asi zná každý, kdo má doma nějakou tu chlupatou, slintající a štěkající potvoru...
2. února 2010
Venku už několik týdnů vytrvale sněží. Jen tu a tam se zvětšují rozestupy mezi vločkami, a pak nastává krásný den. Dnes není krásný den. Dnes sněží.
Už dlouho takhle nesněžilo. Na okrajích našeho města se objevují zvláštní postavičky. Na jednom konci majíce čepici, na druhém lyže, prchají směrem do okolní krajiny, dál a dál, až se úplně ztratí v bílé mlze.
Kdo ví, jestli se vrací nebo zmizí navždy. Nikdy jsem totiž nevydržel stát na jednom místě tak dlouho, abych si tuhle teorii nějak ověřil. Žiji tak v přesvědčení, že tihle tvorové v čepicích jsou tažní lidé. Zmizí za obzor a vrátí se zpátky až bude zase sníh.
Mezi tím čáp na komíně u pivovaru vyvede mladé, taky zmizí někde za obzorem, a mojí ženě se možná uzdraví noha. Ona totiž aportovala. Teda ne že by nosila klacek, to zase ne. Tak ochočenou ji ještě nemám. Klacek nosil pes. A protože je magor, který vydrží aportovat nejen celou zimu, ale zřejmě také jaro, léto a podzim, nosil vytrvale.
Takže zatímco jsme s dcerou pleskali pěkně v teplíčku squash, ti dva se bavili na louce uprostřed nedalekého lesa s kusem větve. Někomu stačí k zábavě docela málo. Já na to potřebuji raketu, nebo aspoň běžecké boty, jim stačí klacek. Jenže pak to udělalo křup a bylo po zábavě.
Zákaz nezákaz, dojeli jsme autem do lesa, naložili zpruzeného psa, i mojí trosku domácí s fialovým kotníkem o velikosti dobře vypracovaného stehna, a zamířili do nejbližšího špitálu.
Uprostřed dlouhé sklepní chodby byly dveře s modrým nápisem Chirurgická ambulance a dodatkem: Službu konající lékař. Pod tím byl nalepen štítek olbřímí velikosti. Začínal na jedné straně dveří nápisem MUDr. Ramadamana…. a totéž slovo končilo na druhé straně dveří písmeny …jamadamana. Nebo tak nějak. V každém případě to bylo pekelně dlouhý.
Uvnitř seděl Službu konající lékař MUDr. Ramadamana… až na druhý konec dveří, a když spatřil mojí belhající se trosku domácí, uprostřed jeho tváře osmahlé pákistánskými větry se objevila řada sněhobílých vyceněných zubů. Bylo to jasné. Takovou radost může mít jen chirurg, který od rána do ničeho nepíchl a přitom se chudák tak těšil.
"Ták, co vám být?" vykřikoval nadšeně a začal našlapovat v rytmu dervišských tanců kolem zmatené trosky. Pes venku zatím znuděně hledal další klacek. Ve sněhu uprostřed nemocničního bloku, dost blbá práce. "Bóule!" vykřikl nadšeně doktor a radostně sprásknul ruce. "To být moc velký boule. Kde ty udělat?!"
Za tmavou tváří předělenou řadou bílých zubů vlál bílý plášť jak v Poeově havranovi. Dervišské rytmy se zrychlovaly a plášť nabíral stále větší rychlost. "Bóule! Bóule! Bóu - le! Bóu - le!" Najednou se zběsilý let zastavil. Sestra za stolem ťukla ukazováčkem do klávesnice a zmateně vzhlédla. Na zlomek vteřiny stalo ticho. A pak zpoza zlatých obrouček brýlí vytryskl pohled plný nefalšovaného nadšení doprovázený extatickým výkřikem: "To asi bolet, co?!"
Naložil jsem trosku domácí s opuchlým tříbarevným kotníkem a jednobarevnou ortézou do auta, odebral jsem psovi oslintaný kus berle nalezený kdesi na dvoře špitálu, a doufal, že ještě před půl hodinou neměl nějakého majitele. Kotník měnil barvu ještě tři týdny a pes měnil aport. Ihned.
Klacek v obýváku zastoupily plyšové hračky vylovené ze sklepa. Berry je aportoval se stejně velkým úsilím, přerušovaným jen chvilkovým znechucením poté, co má troska domácí nevydržela, a házela ty oslintané kachničky, zajíce a medvídky v nepravidelných intervalech do pračky.
Medvídek tak brzy připomínal už jednou přežvýkanou koblihu, kachnička trochu opuchlé volské oko a moje troska domácí automat na házení aportů.
Nejhůř nakonec dopadl plyšový zajíc. Nejdřív byl zajícem s dvěma ušima, pak zajícem s jedním uchem a teď je zajícem bez uší. A tak si asi se psem podáme inzerát. Hledám uši Zn.: pro zajíce. Nevíte o nějakých?
