Tohle bude seriál na dlouhé roky. Jeho průběh asi zná každý, kdo má doma nějakou tu chlupatou, slintající a štěkající potvoru...
Bols Plush BerryVladislav Podracký
22. července 2009
Máme neviditelného psa. Jakmile něco provede, zmizí. Není pod gaučem ani v koupelně. Neleží na obvyklém místě u krbu. Nevím jak to dělá, ale prostě není.
Teprve když prokleju celé psovo početné příbuzenstvo, a uklidím vyhrabané kytky, odněkud se vynoří nejroztomilejší štěně na světě a vrtí ocasem. Jé, ty už jsi doma?
24. července 2009 Ráno v půl deváté dorazili truhláři. K velké radosti psa. Tolik lidí si s ním přijelo hrát! Řemeslníci tolik nadšení neprojevovali. Uprostřed hromad materiálu a pilin pobíhal náš tříměsíční smeták a střídavě jim odnášel nářadí, součástky a lahve s vodou. Když svůj záměr rozšířil na svačiny, došlo na rázné řešení. Zavřít! Pes, hluboce zklamán bezcitností páníčka, se plouživou, neuvěřitelně pomalou, a možná ještě pomalejší chůzí odebral do vyhnanství. Poslední pohled než zacvaknou dveře. Teda, tohle bych si o tobě nikdy nemyslel.
26. července 2009
Museli jsme odčervit a odblešit. Nastal čas i potřeba. Snaha narvat psa štítícího se vody ve všech formách do vany, znamená vyplavit půlku koupelny, zlikvidovat asi dvacet hadrů na utření psa, znovu vymalovat, rozplývat se nad tím jak máme krásného a čistého pejska, a... fuj, debile, neválej se v tom hovně!
S odčervením je to naopak kulturní vložka. To páníček vezme z lékárny jednu hnusnou a odpornou tabletu. Dává mu je paní veterinářka. Celkem fajn ženská, dokonce i mladá a hezká, ale že dělá takovýhle věci...
Páníček pak chytí psa a lehkým násilím mu otevře hubu. Pak následuje asi třicet pokusů vložit zmítající se chlupaté kouli tabletu do huby tak, aby ji nemohla vyplivnout. Pes zatím vydává zvuky které by se daly přeložit asi následovně: pomóc, vražděj štěňata!
Když prášek konečně zapadne kam má, pes se zvedne, oklepe a spokojeně odkluše. Vrtí ocasem a říká něco ve smyslu: To jsem mu to zase dal, co? Celej večer bude mít výčitky svědomí že mně tejral. A to ještě neví, jaký kňučení mám připravený na příště...
28. července 2009
Žrádlo se dělí na poživatelné, poživatelné ve stavu krajní nouze a nepoživatelné. První kategorie zahrnuje piškoty. Druhá většinu druhů masa, psí konzervy, a s velkým sebezapřením i granule. Vše ostatní je v té třetí.
29. července 2009 Náš Berry se už několik týdnů pokouší seznámit s kočkou. Marně. Nemají pro jeho snahu ani to nejmenší pochopení a sotva se přiblíží, snaží se co nejrychleji zdekovat. Dost traumatizující. Aspoň pro psychiku tříměsíční border kolie. Ta černá míca uprostřed silnice o tom asi věděla. Jinak si neumím vysvětlit, že při pohledu na řítící se chlupatou kouli s výrazem zkouřeného teenagera nevzala nohy na ramena a nevystartovala na nejbližší strom. Nic takového. S klidem Budhy sledovala brzdící štěně, které udělalo malý přemet o větev a s mírně překvapeným výrazem si keclo rovnou před kočku. Míca se zvedla, lehce se otřela svým bokem o jeho čumák, zavrněla a stočila se do klubíčka pod psovy přední packy. Berry zalapal po dechu. Konsternovaně zíral mezi svoje nohy, kde zlehka oddychovala černá hromada chlupů. Na vteřinu se zastavil čas. Pak od země vystřelil pes a nadšeně začal vyskakovat do výšky. Mám vlastní kočku, mám vlastní kočku, heč, konečně se mi to povedlo, mám vlastní kočku...! Nablblý výraz absolutní blaženosti mu vydržel celý večer.
30. července 2009
"Umí pes plavat sám od sebe, nebo ho to budeme muset nějak naučit?" zeptala se má žena a ve vzduchu zůstal viset otazník. Vlastně ani nebyl moc velký, ale byl tam.
Stáli jsme na břehu zaplevelené louže poblíž mosteckého kostela a přemýšleli. Když ten aport hodím, jsou tři možnosti. Buď si pro něj doplavu sám, a to mě ani nenapadne, nebo pro něj doplave pes. V té nejhorší variantě pro něj nedoplave a já budu lovit z té břečky topící se tříměsíční štěně.
Psovi to bylo celkem jedno. Ležel na trávě, okusoval větev a koutkem oka pozoroval fenku retrievera jak uprostřed rybníka prohání kachny. Páníček nešťastně poskakující po břehu ji zjevně nijak neznepokojoval. Pes kachny naopak ano. Nakonec nevydržely a uletěly. Psa to dost znechutilo.
Hlavou se mi honily ty nejčernější scénáře. A co když se ten náš pitomec začne topit? Budu mu muset dávat umělé dýchání? Z úst do tlamy? Z úst do čumáku? Před půl hodinou žral nějaké hovno. No to bude chuťovka...
Pes mezi tím nechal větev větví, zamyšleně se coural při okraji louže a okusoval rákosí. Ta vážka nad hladinou byla zajímavá. Vodoměrka taky. Pes v poklidu vlezl do vody, obrazil čubinou kolečko okolo rákosí, vylezl ven a vrátil se k okusování větve. Pak se zarazil a udiveně zvedl oči mým směrem. Je snad v něčem problém?
1. srpna 2009
Vztah našeho psa a zvířat je různý. S kočkama se chce kamarádit, zatímco ony s ním ne. Na ptáky má názor dost nevyhraněný, protože většinou uletí dřív, než se jich stihne na něco zeptat.
Slimáky pase. Pěkně shromáždí obyvatelstvo celého trávníku do úhledného stáda, a pak už jenom dbá na to, aby se zbytečně nerozuteklo. Když ho to přestane bavit, jednoduše stádo sežvejká a najde si jiné.
Ovce tak nějak nestojí za řeč. Je to chlupatý, dost nablblý a není s tím žádná sranda. Když to jeden honí, tak to prostě utíká. A tomu říkáte zábava? O trochu lepší je to s kozou, ale kůň, to je jiná. Fakt divnej pes. A hlavně: žvejká trávu. Jeho trávu! A jestli tady někdo může žvejkat trávu, tak je to pes! Já jsem pes! Hele, pani, vezměte si tu přerostlou vobludu a jděte pryč, jó?
