Zeptal se mě kamarád, zda bych snědl psa. Říkám, jasně bez problémů. Maso jako maso. "A i toho svého?" "Kdyby byl hlad tak i toho." Lidé v metru se znechuceně otáčeli a dívali se na mě jak na pedofila. Doteď nevím proč.
V takové Číně jedí psa, relativně běžně, jako sváteční jídlo a nikdo z místních se nad tím nepozastaví. A co teprve taková dobře udělaná opice? V jiných asijských zemích Vám připraví kočky, hady, potkany sem tam nějakého červíka. Jeďte do Afriky a výběr z přehršle broučků na talíři se Vám bude líbit. U eskymáků Vás pohostí játry z právě zabitého tuleně. Co na tom že jsou ještě teplá. V Mongolsku zapijete jídlo koňským mlékem. Tohle všechno bych klidně snědl, Vy ne? Obrací se Vám žaludek? To by ale neměl!
V naší historii je mnoho cestovatelů, dobrodruhů a trosečníků, kteří snědli kde co. Někdo koně, jiný pár psů, uloveného hada, posbíraná sarančata, část zdechliny, opasek, boty, svého mrtvého druha... Naši Českoslovenští legionáři v 1. světové válce oceňovali, v zajateckých táborech na Sibiři, když v polévce plavalo množství hmyzu. Ten jim totiž dodal výživné látky na dalších pár dnů života.
Budete je odsuzovat a tvrdit, že nikdy nic takového by jste neudělal? Já tedy ne!Pamatujte si, že hlad je nejlepší kuchař. Proto tvrdím, že bych snědl klidně i psa a cokoliv jiného.
Přeji dobrou chuť všem spolucestujícím z metra.
