Chlap vyroste z puberty tři dny po smrti

Krásné jarní den kdesi v polabské nížině přímo lákal k výletu na ryby. Stačilo málo. Zabalit pár nejnutnějších věcí, připravit vydatnou svačinku, vše nanosit do vozidla, dojet na místo a chytat.

Jako malémi klukovi mi stačil k absolutnímu štěstí abych vzal lískový prut, dva metry vlasce, splávek z korkové zátky, malý háček a mohlo se jít chytat. Seběhl jsem k blízkému potoku, napíchl na háček lučního koníka, nahodil a čekal na záběr. A jako každý kluk jsem věděl, že ty nejpěknější ryby bývají na těch nejnepřístupnějších místech, daleko od lidí a všeho shonu. Dostat se na takové místo je pro dospělého pěkná svízel. Ne tak pro malé kluky. Přeskákat po kamenech, vylézt na podemletý břeh, klackem posekat kopřivy na břehu, nechat se popálit, spadnot do vody, ušpinit se od bláta... tak takhle nějak jsem jako malý chodil chytat ty šupinatá stvoření. Většinou jsem se vrátil celý mokrý, špinavý, popálený od kopřiv, poškrábaný od ostružin, ale šťastný. Těch káravých pohledů od mé maminky, zákazů od babičky, a otázek ode všech. Chytil jsi něco? Inu chytil, ale pustil.

Dnes jsem již starší a prodírání se bujnou přírodou mě stále baví. Jenže k tomu rybolovu už nestačí jen ten lískový prut. Musím mít pruty minimálně tři, spíš víc a ke každému speciální naviák. Nesmí chybět spousta nejnutnějšího vybavení, jako několik krabiček návnad, krmení, háčků, splávků, čihátek, třpytek. Nesmím zapomenout ani na křesílko, svačinu jak pro rotu vojáků. Pokud je výprava vícedenní, tak i nějaký ten přístřešek najde využití, spacák, karimatka, vařič, voda a mnoho dalších. Když tohle všechno narovnám do auta, zbývá místo již jen maximálně pro mou maličkost na místě řidiče. Cestou k vodě si ještě říkám, zapoměl jsem tohle a tamto. Hlavou běží myšelnky, že to určitě budu potřebovat. Přijedu na místo, ale jelikož nerad chytám v blízkosti cicilizace, veškeré vybavení naložím na svá bedra a vyrazím za voláním divočiny. Pro nezaujatého pozorovatele muím vypadat jako šerpa co sem zabloudil z vrcholu hory K2. 

Cesta je uzká, dvoumetrové kopřivy všude, sem tam skákání přes kameny, pád do vody, však to znáte. Když poté přijedu domů, přítelkyně mě vítá slovy "No nazdar." Jsem špinavý, občas mokrý, popálený, zarostlý vousem, nevábně voním a hlad mám větší než-li smečka vlků. "A chytil jsi aspoň něco, když už vypadáš jak po bitvě?" táže se drahá polovička. "Ano chytil, ale pustil" odvětím s nevinným výrazem ve tváři já.. šťastný, duševně odpočatý a fyzicky vyčerpaný. "Jdi se umýt, ty snad z té puberty vyrosteš až tři dny po smrti." končí rozhovor přítelkyně.

A já jdu, a v hlavě se mi honí, že chci být zas malý kluk s lískovým prutem.