Dnes, kdy se debatuje o uvězněných poslancích Davivu Rathovi a Romanu Pekárkovi - jak ve vězení berou poslanecký plat, se hodí napsat něco o spravedlnosti. Voláme po spravedlnosti, když pociťujeme nedostatek práva. Jak to tedy je s Rathem a Pekárkem?
Řekněme, že by sněmovna odsouzeným poslancům ve vězení přestala dávat poslanecký plat. Odsouzený poslanec by to dal k soudu. Soudce, který by rozhodoval spravedlivě, by to měl rozhodnuto za pět minut. Je to jednoduchá záležitost: skutková podstata je nepochybná a pobírat poslanecký plat ve vězení není spravedlivé. Tak proč to nejde?
Podle jednoho senátora (Stanislava Křečka) jsme se zde dostali „ do velmi složité situace“. Neřekl proč. Nejspíš existují zákony, které nedovolují odebrat tento plat.
Do demokracie prý patří, že nemá rozhodovat člověk, ale zákon. Tím se má zabránit svévolnému rozhodování, které by mohlo být stranické, uplacené a podobně. Tento článek chce ukázat že požadavek "ne člověk, ale zákon" je špatný.
Například slib soudce: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ (Zákon o soudech.) Není to nějak zmatený slib?
Podle toho máme v našem právním řádu „čest a svědomí“ soudce a dokonce závazek rozhodovat spravedlivě, ale zároveň je soudce nucen řídit se zákonem a nemá do toho zaplétat, co on považuje za spravedlivé, protože nemá rozhodovat člověk, ale psaný zákon. Čest a svědomí a spravedlnost - to je v tom slibu jenom proto, aby to pěkně znělo. A jakoby nestačilo rozhodovat „spravedlivě“ přidalo se tam ještě „nestraně a nezávisle“. No, zní to hezky. Co když bude rozsudek sice spravedlivý, ale stranický a závislý? Co pak? Co má přednost? A co když bude rozsudek sice podle zákona, ale špatný podle svědomí soudce? Má soudce rezignovat?
Podle mne by slib soudce měl znít: „Slibuji, že budu rozhodovat spravedlivě.“ Nic víc.
Řídit se naším právním řádem, nemusí být pokaždé v souladu s tím, že se má rozhodovat spravedlivě. Co je „spravedlivě“? Podle mne každý nějak cítí, co je spravedlivý skutek, ale spravedlnost obecně definovat nelze. Stačí poslouchat debaty profesorů – neshodnou se. Shodnou se, že spravedlnost je rovnost. Ale říkají rovnost před zákonem. Zapomněli na soudce. Je to i rovnost před soudcem. Ale samotná rovnost není celá spravedlnost – je to jen podstatná vlastnost. Všichni cítíme, že je nespravedlivé, aby poslanec ve vězení pobíral plat. Cítíme, co je nespravedlivé.
Když jsou dva ve sporu v tom, jak cítí spravedlnost, dají to rozhodnout soudci. Soudcem má být moudrý a zkušený člověk, který by měl mít schopnost vytušit, jak by společnost, ve které žije a kterou by měl dobře znát, posoudila spravedlivě daný spor. Takový by měl být soudce.
Demokratická společnost ho ale takového nechce. Lidem se nedůvěřuje. Má soudit zákon a ne člověk – z nedůvěry v soudce.
Zákony ale také píší lidé, zvolení demokraticky, a bohužel nejsou moudří a zkušení a nestranní a nezávislí. Zákonodárcům také nikdo nedůvěřuje.
Sama podstata psaného zákona, totiž, že má být obecný a zahrnovat nejrůznější situace a skupiny, je pochybná. Protože život je nekonečně košatý a proměnlivý a v různých skupinách, pospolitostech společenstvích je pojetí spravedlivých skutků různé – a proč by nemělo být různé?
Uvažte: když život a podmínky života jsou nekonečně různorodé a mění se, muselo by z hlediska požadavku „ne lidé, ale zákon“, vznikat nekonečné množství zákonů a musely by se měnit, jak se proměňuje život. A to se také děje a nikomu se to nelíbí, protože se v tom množství a změnách už nikdo nevyzná. Jediné řešení je změnit ten požadavek. Dovolit soudcům, aby nemuseli rozhodovat podle psaných zákonů. Hlava a cit soudce nahradí spoustu zákonů.
V malých společenstvích mohou nejlépe soudit spory místní lidé. Bývaly doby, kdy si vesnice zvolila za soudce třeba kováře. Pro toho bylo někdy největším problémem zjistit tzv. skutkovou podstatu. Pro místní záležitosti soudce ani nepotřeboval právnické vzdělání. Když se jednalo o složitý spor, předložil se vyššímu soudu, kde už byli vzdělaní a zkušení lidé, kteří věděli, jak se v podobných případech postupovalo minule a museli počítat s tím, že jejich rozhodnutí budou hodnotit další soudci, veřejnost a budoucnost.
Demokracie má být omezení moci politiků. Je dobře, že se politikům nedůvěřuje, ale když už má být někdo, komu se má důvěřovat, ať to jsou soudcové.
V roce 2000 byl v Respektu rozhovor s tehdejším ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem. Redaktoři ho nešetřili a on na některé otázky odmítl odpověď. Prý chystá koncepční reformu. Už to nestačil nebo se mu zdálo, že to neprojde. Možná raději umřel.
