Mám zkušenost s individuální výukou pěti-šestiletých dětí. Každé dítě je odlišné i podle toho v jakém prostředí vyrůstá. Prostředí učí. Děti jsou posílány do povinné školy předčasně.
Když máte před sebou jediné dítě a ne celou třídu, můžete pozorovat jeho reakce na to, co říkáte a děláte. Největší potíž u malých dětí je v tom, že ještě neznají všechny detaily jazyka. Buď neznají použité slovo nebo ho použijete v souvislosti, kterou neznají, nebo mu dáte jiné citové zabarvení, než které už ve svém krátkém životě zažily. Vidíte, že jsou z toho zmatené, vidíte to na jejich tvářích a očích, když hledají nějakou nápovědu ve vaší tváři, ve tváři učitele. Udělejte si čas a pozorujte tu zmatenost ve tvářích dětí. Jsou prostě zmatené a potřebují nějaký čas, aby nové souvislosti pochopily.
Ve školní třídě nemá učitelka čas pozorovat, kdy je nějaké dítě zmatené, nemá čas dívat se po každé vyslovené větě všem dětem do očí a zkoumat, proč nechápou a nerozumí nebo proč jsou zmatené. Když se dítě zadrhne na nějaké maličkosti (učitelka to pokládá za nevýznamnou maličkost), která mu přijde divná, není schopno dál vnímat, co učitelka říká.
Děti, které přišly do první třídy ZŠ s pozitivními očekáváními (a to je většina), jsou po několika měsících znechuceny. Klesá jejich zvídavost (většině) –potvrzují to psychologické výzkumy. Škola nechtěně vytváří už v 1. třídě ZŠ u dětí odpor ke škole a učení – je to tak zřejmé, že o tom není třeba diskutovat. Nicméně tyto znechucené děti jsou nuceny nějak přežít další čas ve škole. Jak pozoroval psycholog John Holt ( česky „Proč se děti neučí.“) , k přežití školy si děti vytvářejí různé strategie, kde většinou důmyslně předstírají, že něčemu rozumí, i když tomu nerozumí. Holt popisuje některé strategie, které si děti vytvořily.
Matematika je častým zdrojem neporozumění. Má svůj osobitý jazyk, který slouží k tomu, jak zacházet s matematickými vztahy mezi věcmi.. Část tohoto jazyka si děti spontánním způsobem naučí už v předškolním věku, jako: velký, malý největší, mrňavý (s citovým zabarvením), mnoho, málo, větší, menší, kratší, delší, vyšší ,nižší, daleko, blízko. Složitější a citově zabarvené jako „Už jsem ti to říkala dvakrát!“, „Kolikrát ti to mám říkat?!“
Dítě se spontánně učí základy matematiky v prostředí, kde žije. Musí se setkat situací, kde číslice „2“ neznamená jen počet, ale třeba pořadí. Musí zažít mnoho „matematických situací“
Důležité je, že tyto a další matematické výrazy se předškolní děti spontánně učí ve vazbě na konkrétní věci a situace – na rozdíl od školy, kde se jim to prezentuje bez této vazby.
Když pozorujete děti při hře, vidíte, že často hra spočívá v tom, že zábavně experimentují s významy slov (komolí schválně slova, vytvářejí novotvary, hrají slovní fotbal atd.) Jména jim připomínají věci (například si všimnou, že pan Starý je mladý), Z hlediska budoucí matematiky je důležité, že experimentují i s abstrahováním a zobecňováním. Hrají si s gramatickými pravidly atd. To vše je nepochybné a může to pozorovat každý rodič.
Kdyby děti nebyly nuceny se v šesti letech podrobit povinné školní docházce, kdyby jim byl ponechám delší čas seznamovat se formou hry se životem v prostředí, kde se toho samy mnoho naučí, vyrůstaly by zdravěji, sebevědoměji, a později by si jistě ve škole rychle doplnily, co je třeba pro život ve společnosti.
Myslím, že čím později dítě nastoupí do školního vzdělávání, tím pro něj lépe. Před nástupem do školy by mělo zažít co nejvíc reálných situací - nejlépe při hře. Rodičům by se mělo umožnit, aby se sami rozhodli, v jakém věku pošlou své děti do nějaké vhodné školy.
