Koná se dnes u nás ve vsi sbírka na opravu kostela. Předevčírem katoličtí věřící roznesli do domů letáky. Na letáku byly informace, že v sobotu budou obcházet a vybírat do sbírky; kostel byl podmáčený, začalo se s opravou, jaké práce byly vykonány a jaké je ještě třeba vykonat a rozpočet, že činí 1,7 milionu.
Váhal jsem, jestli mám přispět. Nu, přispěji. Kostel je pěkný, je to tradiční dominanta obce, věřící jsou normální lidi a snaží se. Já sice nemám katolíky ani jiné církve a sekty moc v lásce a vůbec ne faráře, který nechal pokácet moje oblíbené lípy, aby se u fary postavila garáž. Je to parádní garáž, jakou si může dovolit málokdo – a kde na ni vzali peníze? Proč kostel neměl přednost? To právě způsobilo, že jsem váhal. Nejde o to, že jsem nevěřící a žádného Boha nepotřebuji. Někteří ho prostě potřebují.
Také mám pochybnosti o papeži. Tuhle jsem viděl jakési divadlo pro věřící v Miláně. Papež celý ve zlatě a kolem samý přepych, a pod ním spousta kardinálů (také náš Vlk) a arcibiskupů v bělostných jakýchsi hábitech a na prostranství tisíce věřících. Papež hovořil do jakési hadice, ošklivé hadice, která byla vedena do nádherného stolu. Mimojiné řekl: „Ne mít, ale být!“, což bylo poněkud v rozporu s tím zlatem, ale tisíce věřících to prožívali a nepřemýšleli.
„Ne mít, ale být!“ Je to divadlo, ale zvláštní. Já jsem si dříve myslel, že víra v Boha je pro lidi, chudé a co nemají dost rozumu. Zdálo se mi nemožné, aby rozumný člověk věřil v něco takového. Ještě bych si uměl představit Boha jako symbol přírody – nekonečně složité a krásně propletené. Vcelku je jedno, jak to vzniklo – myslím, že člověk to nikdy nepozná a nikdy všechno nepochopí, takže je to jedno. Ale časem jsem se potkal s lidmi rozumnými i bohatými, kteří byli věřící, dokonce v nějakých církvích, a to mne udivilo. Ptal jsem se jich a oni mi vyprávěli, že jejich rodiče, které milovali a obdivovali, byli věřící a tak i oni byli vychováni a nevědí, proč by toho měli nechat. To docela chápu. Každý má něco od rodičů.
Nicméně financování a co se děje kolem církví se mi nelíbí. Jak k tomu přijdou daňoví poplatníci, kteří jsou nevěřící? Více než miliarda státního rozpočtu padne nyní na platy farářů. Jsme ústavně sekulární stát, a přesto u nás působí Vatikán. Kolik bude stát rozpočet návštěva papeže? Proč si to všechno nefinancují věřící sami? Proč nejsou církve považovány za normální spolky? Proč mají privilegia?
Papež ve zlatě. Chápu, že věřící potřebují, aby je někdo držel na uzdě. Rozumný farář drží na uzdě fanatiky mezi věřícími, protože víra má sklon k fanatismu.V amerických filmech ukazují místní církevní sdružení různých směrů, většinou evangelických, které získaly vliv a moc, a pak nějaké prudérní staré panny nemilosrdně kážou morálku, a to i zločinem. A islamisté – škoda řeči. A když je farář stejně fanatický, pak se v obci nedá žít. Rozumný papež může držet na uzdě faráře, kteří mají podobné sklony. A aby měl viditelnou autoritu – k tomu je možná dobré, že je viděn ve zlatě, které symbolizuje moc. Ale proč si s fanatiky neporadí stát? Taky by to měl umět.
Chtěl jsem napsat o střetu zájmů při církevních restitucích. Je zřejmé, že jde o spor, který má řešit nezávislý soud. Jako každý spor o majetek. Nejde o to, jestli si většina národa myslí, že církevní restituce nemají být – že je to nespravedlivé. Zastánci restitucí se také ohánějí spravedlností. Při každém sporu u soudu si obě strany myslí, že spravedlnost je na jejich straně. Spravedlnost musí najít soudce. Někdy je těžké najít spravedlnost, soudce musí být moudrý muž (nebo žena). Problém je v tom, že pokud bude soudce katolík, je asi podjatý. Nebo není? Představte si sebe v roli soudce; když máte hotový názor předem, nejste nezávislý. Je to střet zájmů. Jako katolík chcete restituce, jako soudce chcete spravedlnost.
A když to rozhodují poslanci, je tu stejný střet zájmů – a navíc poslanci nebývají příliš moudří. Jsem pro to, aby to neřešili poslanci, ale moudřejší soudci.
