O smrti

  „Lidská duše je žumpa“, citoval nám Milan Nakonečný jakéhosi slavného psychologa. Také si vzpomínám na další citát: „Rozum je děvka, která si umí zdůvodnit všechno.“ Bylo to před čtyřiceti lety na přednáškách z obecné psychologie, a tyhle dva citáty mi utkvěly v paměti proto, že jsem si je  v životě dosti často připomínal.

 Připomínal jsem si je ne proto, že by mi psychologie nějak pomohla nahlížet do cizích duší, spíš to bylo tak, že jsem prováděl podobně jako Václav Havel sebereflexe. Pozoruje svou vlastní duši, viděl jsem žumpu,  a pozoruje svůj rozum, viděl jsem děvku, která si umí zdůvodnit všechno. Mimochodem, když někdy poslouchám náboženské myslitele a jejich hluboké úvahy, zase vidím ten rozum, který si umí vysvětlit třeba i porod uchem, prostě všechno. Pantagruel, známý obr, se narodil dle Rabelaise uchem, když se maminka přejedla drštek, pak se nadmula a budoucí obr tímto tlakem vyšel na světlo boží skrze ucho.

   Když má člověk smrt na jazyku, jak se říká, když se dostane do situace, kdy je přesvědčen, že už umře, a když se kupodivu z toho nějak dostane - mám takovou zkušenost – tak prý se mění jeho hodnotový žebříček. Moje zkušenost je, že jsem se jenom divil. Já jsem si nějaký hodnotový žebříček, stupnici hodnot, nikdy nesestavoval, takže ani nemohu vědět, jestli se změnil. Jenom jsem si říkal, že je to divné, měl jsem být mrtev, ale žiju. Už jsem se rozloučil se životem, smířil se s tím, že po mně naleznou neuklizený pokoj, že nedodělám, co jsem měl rozdělané, se vším jsem se smířil. A najednou to neplatí, ježto se žije dál.

  V tom předchozím zvláštním okamžiku jsem si také vzpomněl, jak jsem zabíjel králíky. Divné, že mi to přišlo na mysl. Vzpomněl jsem si , jak jsem šáhnul do králikárny, uchopil pěkného králíka, bílého s černými skvrnami pevně za hlavou, on se zapíral nohama, pak jsem ho druhou rukou uchopil za zadní nohy, aby visel hlavou dolů, druhou rukou jsem mu dal malíkovou hranou za uši a bylo po něm. Před pár minutami zdravý živý tvor, a teď bylo po něm. Tak je to se životem a smrtí. Nikdy se mi to nelíbilo. Někdy se rána nepovede, on začne kvičet a zmítat sebou – a pak je to tedy kruté. Po vlastní zkušenosti se smrtí jsem králíky zrušil, děsil jsem se, že bych je měl zabíjet.

  Kupodivu a k mému potěšení jsem po svém umírání přestal mít strach z vlastní smrti, což asi teď nepotěší našeho faráře, jestli to bude číst, protože když jsem se s ním pohádal ( nikoli v akademické debatě o smrti, ale nadával jsem mu, že nechal pokácet velké lípy u fary kvůli své nové garáži - byla to ostrá hádka), důstojný pán řekl: „Počkejte, až budete umírat!“ Nevěděl o mé zkušenosti.

   Teď už mě nikdo nemůže strašit smrtí. Je to krásný osvobozující pocit. Zjistíte, že život za moc nestojí, že je to okamžíček (kdepak budeme za padesát let?!). Že dokonce nemá  žádný smysl. Život je krásný, když o něj přestanete stát. Když je krásný, nepotřebuje mít smysl.

   A tak se žije dál,  dál se žije se svými vztahy k jiným lidem, se strachem, abych neudělal, co by se jim nelíbilo, s nemocemi a dalšími normálními starostmi, se svými zvyky, těch se člověk nezbaví. Nemít strach ze smrti je ovšem výsada, kterou nemá každý. Někteří se musí  děsit nemocí. Někteří nemohou být bez smyslu života. Je takové období po pubertě a trvá někdy i do třiceti let, kdy mladého muže zajímají otázky: Co je smyslem života? Jaká jsou přirozená práva člověka? Co je správné a co ne? Jakoby se dospívalo až po třicítce. Jenomže vždycky je něco, po čem nic.

  Člověk nemusí být dospělý, aby žil.