Jinde mají podzim - v Austrálii se chystají na zimu. Co mají na rovníku? Asi věčné léto - ale to není nic pro nás, tam totiž nemají jaro. Nemají období, kdy je deptá zima, takže se nemají na co těšit. netouží se vrhnout do práce na zahrádce, nejsou plni energie...A nemají lásky čas. Viděl jsem dva filmy o lásce.
Nikita Michalkov
Brutální Nikita (režie L.Besson, Francie 1990) - film o tom, kterak láska zvítězila nad bezcitnou brutalitou. Ta brutalita mladé dívky, byla opravdu brutální. Nevěřil jsem tomu. Ženy takové nebývají. Muži mohou být brutální, ale ženy? (Nelíbilo se mi to.) Pak tam byl nějaký psycholog, který tu dívku neuvěřitelným způsobem vycvičil ve vraždění pro vládu. (Panebože, to jsou filmy!) A pak se ta dívka zamilovala a už se jí nechtělo vraždit. Láska to způsobila– ale protože pracovala pro vládu, tak jí to vraždění bylo odpuštěno - a mělo to happyend. Tak tohle asi měla být oslava lásky, která zmůže všechno! Buď je to pro blbce nebo se na to lze dívat jako na komedii, což mne napadlo, když se na scéně objevil vládní vrahoun, kterému říkali „Viktor – čistič.“
(Název toho filmu mate. Nikita je přece mužské jméno. (Asi chtěli být zajímaví.) K tomu jim pomohlo, že přídavné jméno „brutální“ nemá rod – hodí se k ženě i muži. Na rozdíl od slov něžný – něžná – něžné kotě.)
Nikita Michalkov má ve filmu Oči čornyje (1987, italská koprodukce) scénu v italských lázních kolem roku 1903. Takové jemné a něžné prostředí. Víceméně všechno je tam bílé, domy, zábradlí, kolonáda, dámy v bílých róbách a gentlemani v bílých oblecích. Před kolonádou je ale umělé jezírko plné černého léčivého bahna. Je tu scéna, jak se hosté v plavkách v tom černém bahně ráchají, jakoby měli radost, že jsou celí špinaví, dokonce se potápějí – s ochrannými brýlemi. Hlavní postavu tu hraje Marcello Mastroianni. (Hraje skvěle!) Hraje už nemladého muže, který v lázních okouzluje dámy svými veselými kousky a historkami. Tu se potřebuje zbavit jedné dámy, tak vykládá, že se mu podlamují kolena a chodí s berlí . Je tady jedna pěkná mladá dáma, také celá v bílém jako Mastroianni. Je to Ruska jménem Anna, je tu bez manžela. Poslouchá, co Mastroianni vykládá.
- A jak se vám to stalo - ptá se Anna.
- Při zemětřesení.
- Kde?
- Znáte Vesuv?
- Ale to bylo před tisícem let. Pompeje.
- Ano, můj prapředek pochází z Pompejí. Je to dědičná choroba.
Mladá dáma mu věří. Mastroianni pokračuje, že jednoho jeho strýčka vyléčila jedna Ruska, která mu pošeptala do ucha kouzelné slůvko. Co kdyby to zkusili…
- Pošeptejte mi do ucha nějaké ruské slovo.
Anna mu pošeptá: - Sabačka.
- Sabačka, sabačka, sabačka, - opakuje Mastroianni, a tu přestává kulhat a odhazuje berli. Najednou se uzdraví. Ale mladá dáma konečně žert prohlédne a uraženě uteče.
Uražení jí dlouho nevydrží. Opět spolu na promenádě rozmlouvají. Fouká vítr a odfoukne dámě její překrásný klobouk do jezírka s bahnem.
- Mám jiný - řekne Anna. Ale mrzí jí to.
- Počkejte – řekne Mastroianni. A ve svém bílém obleku vejde do jezírka, bahno mu sahá po kolena, pak po pás, hosté udiveně zírají; nakonec celý od bahna donese dámě klobouk a nabídne jí rámě. Anna celá v rozpacích se zavěsí a odcházejí.
Takové gesto! Co si o tom má Anna myslet? Je zamilovaná, ale neví o tom.
Později Anna pláče. Mastroianni ji utěšuje a líbá.
- To nejde, to nesmíte… Je přece vdaná.
Ale podlehne. Druhý den odjede zpět do Ruska. Před tím napíše Mastroiannimu milostný dopis. On neumí rusky, nechá si dopis přeložit a zamiluje se také.
Zjistí si, kde Anna bydlí a rozjede se do Ruska. Ona je manželka jakéhosi venkovského gubernátora – také pěkná role.
Film je veselý a laskavý – nemá happyend, ale ještě jednu hezkou pointu, kterou nebudu prozrazovat.
