Ťukání na sklo

(Letní povídka pro Víkend MF DNES)Na obloze se líně převalovaly ovce, do nosu voněl čerstvý chleba od pekaře v ulici a Božka se loudala s konví podmáslí domů. Bylo léto, kamínky tlačily do bosých chodidel a vítr ji šimral ve vlasech. Na kraji Nové ulice se v ní probudil divoch, barevně pomalovaný indián s čelenkou.

F. Plešinger

Opatrně se na rohu rozhlédla a jako kočka se přikradla pod nejbližší okno. Potichu si na parapet odložila konev s podmáslím a rozběhla se podél zdi. Pod každým oknem vystrčila ruku a bouchla zavřenou pěstí do okenní tabulky. Zastavila se až u brány se žlutým nápisem “Kadlecovy betonové tvárnice - kvalita a tradice!” Naposled se při podobné rošťárně otevřelo okno a do ulice zaburácelo: “My tý potvoře jednou něco provedem!” Ale Božka, poctivá sokolka, je rychlejší než uragán a to by bylo, aby ji někdo chytil. Teď už je jen potřeba proběhnout zpátky pro podmáslí a rychle domů. Přikrčená, aby nebyla náhodu vidět, se proplížila nazpět k prvnímu oknu, natáhla ruku pro konev... a ouha. Nic. Povytáhla hlavu, parapet prázdný, okno zavřené, jen dělníci v montérkách uvnitř postávají u stroje a vůbec si ji nevšímají.
Bezradně začala popotahovat. Chvíli čekala a přemýšlela, jak z toho ven. Rozhodla se zaťukat na okno, tentokrát už ve stoje, řádně, jako velká holka, tak aby jí byl vidět obličej. Buch buch... a nic. Dělníci pořád postávají u stroje, rozhazují rukama a buď ji neslyší, nebo to dělají jenom tak jako. To bude doma nářez, jestli přijde bez podmáslí. Dřepla si u zdi, počkala, až jí přestanou téct slzy po obličeji, utřela si nudli u nosu a odhodlaně vykročila k bráně betonárky. Na velkém dvoře ležely skruže a panely, bylo tam místo pro nákladní auto a taky jáma větší než jejich světnice, prý důl na vápno. Odpolední slunce vrhalo ostré stíny a rozpálená země byla stejně krutá a nemilosrdná jako ti rošťáci, co se jí rozhodli dát za vyučenou. To se ví, že se to nedělá, ale stejně...
Apolenářovi bydleli hned vedle betonárky, Božka sem s oběma bratry lozila přes zeď a tak paní Kadlecovou vůbec nepřekvapilo, že ji vidí, jak se šourá přes dvůr. Čím víc se blížila ke dveřím do dílen, tím míň si byla jistá, že je zvládne otevřít. Zastavila se přede dveřmi, už už se natahovala po klice, když se klika najednou pohnula, jak za ní někdo z druhé strany vzal. Božka na nic nečekala a vyrazila přes dvůr pryč, domů, do bezpečí, a tak byla ze všeho zamotaná, že se v brance srazila s tatínkem, který si nesl noviny. Vrazila do něj tak prudce, že noviny skončily v záhonku, a pak ještě, jako hrom z mraku, přišla otázka: “A kde máš, mladá dámo, to mlíko?” To už těch nešťastných věcí bylo pro dnešek přespříliš a nezbylo, než se pořádně vybrečet a tátovy vysvětlit, že zřejmě ti kluci v betonárce, ti jí ho asi vzali, když se šla jen tak, jakoby nic, vlastně, že, proběhnout po ulici.
Jan Apolenář, truhlář, si povzdechl nad tím svým splašeným pometlem, posbíral ze země noviny, preventivně ji sekl po zadku a poslal ji domů na koláč s mákem. Snad už holka vyroste. Prošel bránou, vyhnul se troubící, funící a třesoucí se pragovce s nákladem skruží a zamířil do dílen. “Dobré odpoledne Vám přeji, paní Kadlecová!”, zamával ještě do okna v přízemí. “Dobré odpoledne, byla tu před chvílí ta vaše divoška.” “Já vím, já vím.” povzdechl si a pokračoval přes dvůr. Chytl za kliku, otevřel dveře a silným hlasem zavolal: “No tak neblbněte mládenci, to máme pro celou rodinu.” Tomeš, Mirek a Tonda stáli opření o stůl, vedle nich konev a smáli se od ucha k uchu. “Neudělala si nic? Upalovala odsud, jak kdyby jí čert u zadku pálil. Nechtěli jsme na ni být zlí, ale když si položila tu konev na okno...” “Já vím, mládenci. Však si užila co pro to. A zastavte se u nás pro koláče, žena dnes napekla!”
Bylo opět léto, akorát motýli poletovali míň zvesela, jakoby jim někdo přistřihl křídla. Jakoby cítili, že se republika najednou zmenšila, cítili, jak ji ukrojili z několika stran a nakonec se na ni ještě převalil černý chumel dýmu, který přidusil všechno tak krásně živé. Přes to všechno Božce bylo sedmnáct, vyrostla do krásy a bušení na okna a pobíhání mezi tajnými skrýšemi uložila daleko, hluboko do svojí paměti.
Teď totiž byly mnohem zajímavější věci k vidění, jako například minulý týden. Tatínek přišel domů se zprávou “Máme nového kominíka.” Ten samý den k večeru se procházela s kamarádkou Zuzanou kolem řeky. Poslouchaly, jak zpívají ptáci, a povídaly si přesně o tom, o čem si povídají dvě kamarádky, kterým je něco mezi dubnem a květnem, když se za nimi ozvalo: “Slečny, kampak jdete? Mohu jít s Vámi?” Za nimi si to po ulici rázoval urostlý, asi tak dvacetiletý kominík a vyzařovalo z něj sebevědomí mladého muže, který dobře ví, že holá huba znamená holé neštěstí. Laďa přidal do kroku, aby na něho dámy nemusely dlouho čekat a vůbec se neobtěžoval možností, že na něho třeba vůbec čekat nechtějí. Přistěhoval se do Zdounek teprve před týdnem a to je přece potřeba, se s lidmi seznámit. Tak minuli měšťanskou školu, mlékárnu, hospodu, druhou hospodu, zahnuli u fary a obešli kostel...
To bylo před týdnem. Jenže, zřejmě budou mít zase jiného kominíka. Tatínek povídal, že Laďa, přece ten nový, musí odjet na práce do Německa, že je ročník jedenadvacet a že to je tak - bohužel - nařízeno.
Voněl opět začátek léta a voněl krásně. Ještě před měsícem Božka sledovala zevnitř betonové skruže tankovou bitvu, ve které se Wehrmacht s Rudou armádou přetahoval o železniční trať na Kroměříž. Tatínek zakopával narychlo nejdůležitější věci na zahradě, aby jim něco zbylo, až se obě armády přeženou. U Kadleců v důlní jámě ve dvoře se schovávaly obě rodiny a v jejich domech se vystřídali jak důstojníci Wehrmachtu, tak i sanita Rudé armády. “Tondo, kde jsou?” volal pan Kadlec z žebříku v jámě na protější dům kováře Rychlého. “Už jsou v ulici, zalez!” Letadlo shodilo o několik ulic dál bombu, ale naštěstí tak, že nikomu nic neudělala. Po pěti hodinách bylo po bitvě. Večer se v jejich domě ubytovala rumunská sanita. Božka nahlížela oknem a viděla přikládat skleněné baňky k poraněným místům na tělech vojáků. Večer s tatínkem sledovali od Kadleců, jak vojáci sedí na zahradě a rožní sele. “Jen ať si dají, chlapci. Musí být hladoví,” pronesla soucitně Božka. Zamyšlený tatínek pokyvoval a hleděl chvíli na vojáky, jak jim hodují na dvoře, a chvíli na chlívek. Pak se zvedl a sešel dolů, že nakrmí Jonáše, jejich sele. Téměř hned vyšel zpět, práskl dvířky, stále pokyvoval hlavou a do toho bručel: “Jen ať si dají, jen ať si dají.” Božka se zarazila, ukázala na opékající se sele a vypravila ze sebe: “To je…?” “Jo,” zabručel tatínek. 
Tou dobou Laďa upaloval na kole k českým hranicím. V německé vesnici, kde ho s ostatními drželi na nucených pracích, sebral z nejbližšího dvorku kolo, přehodil přes sebe tahací harmoniku a vyrazil. Zanedlouho ho zastavili Američané a v domění, že se jedná o prchajícího nacistu, ho posadili za mříže. Přesvědčit je, že ho nemají držet ve vězení, trvalo tři dny, ale nakonec jim vysvětlil, že i když se jmenuje Ulman, tak s německou armádou nic nemá a pustili ho domů.
Na tancovačce, které teď byly každou chvíli, si k Božce přisedl mladík, takový fešák s vlnou na čele a zeptal se: “Slečno, máte tu volno?” Božka způsobně odpověděla “Ano, prosím” a začala nenápadně zkoumat, kdo že si to k ní přisedl. Někoho jí připomínal, ale kdo by to mohl...?
Rozehrála se polka či tango, v tom si Laďa nebyl úplně jistý, každopádně se uklonil a řekl: “Smím prosit? Ale - neumím to”. Božka Laďu nejenže poznala, ale naučila ho jak tango, tak polku. Vzít si ho nechtěla, dělala drahoty. Prý že musí na vojnu, protože správný chlap musí být na vojně. A tak se Laďa sebral, a i když vůbec nemusel, odešel na půl roku na vojnu. Občas jezdil domů a Božka se dmula pýchou nad jeho uniformou. Půl rok utekl jako nic, rozletěly se dveře, v nich stojí Laďa a říká: “Za týden se vezmeme, zamluvil jsem nám kostel!” To už se naštěstí moje babička přestala tvářit, že teda jako opravdu to teda neví, a díky tomu můžu čas od času poslouchat její vypravění o tom, jak si třeba udělala řidičák na vétřiesku, nebo jak se naučil děda plavat. 
Možná, až se vrátím z dovolené a budu procházet v práci přes chodbu, možná se nechám zlákat těmi skleněnými okny ke kancelářím...