Všechno je stejně jinak, i v poezii

    Teď by to chtělo přestat

                                              radí pan A

           můj osobní poradce pro míru

    Ano

             pokračovat v rýmování

                             by byla jistá cesta

         jak ztratit přízeň poetického Vesmíru

                                                říká pan B     

              vrchní kritik mého psaní 

    A ideový kontrolor

                                pan C

       současně expert přes dávkování

                                       souhlasně dodává

       Všechno už jsi řekla

                   není už potřeba cokoli přidávat

       Všichni už po tolika rýmech vědí

                                                   nebo tuší

              co v životě chceš

              koho miluješ

              znají tvou babylonskou věž

         všichni už vědí

               které smutky si neseš v duši

               jaký máš vztah k barvám a tónům

                                                      a bezbarevé šedi

               která roční období ti sedí

                                              a která méně

          vědí o gejzíru a o pramenech

      A za mými zády si potají

                                        šeptají:

          Kdo by chtěl proboha stále znovu číst 

                         o jedné a té samé obyčejné ženě!

          Dokola o ní

          Čemu se směje

             a jaké její vzpomínky nepřehluší

                                            ani smích

          O tom

                 že čeká na zimu

                                        ve které sníh

                nebude tak studený

                      protože konečně jednou v zimě

                                          zase nebude doma sama

          A o kořenech a předcích

                              toho už také řekla víc než dost

      A já svým rádcům věřím

            přeci mi pánové z mých vlastních představ

                                                              nebudou klamat

      Jenže

             ještě také slyším jiný

                                            tišší hlas:

                               Copak jde v životě o dokonalost?

         A je tak důležité poznat v pravý čas

                                   že je potřeba dobásnit

                                           aby zůstalo jen to 

                                                         co se bezvýhradně líbí?

                               Nejde i v psaní čistě jen o radost

                                         tvou a blízkých lidí?

       Fandím tomu ženskému hlasu

       Souhlasím -

                 Možná je mnohem větší statečnost

                                                              umět dělat

                                                       i v poezii

                                                                           chyby