„Vidíš, Petúnie, jak všechno se vším souvisí,“ řekla paní Eva své staré difenbachii a pohladila ji po listech. Ty mladší byly zbarveny do zelena, ty starší, větší, byly téměř rudé.
„Kdybych dneska nebyla šla do potravin pro to mléko, ta milá slečna by měla možná na celý den zkaženou náladu. A třeba by se pak večer pohádala se svým přítelem, počítám, že nějakého musí mít, taková mladá hezká holka, a kdo ví, ten přítel by se pak třeba zítra nemohl pořádně soustředit na svou práci a je klidně možné, že třeba pracuje na poště a v takovém nehezkém stavu by mohl taky někam založit dopis, který mi už jistě napsala naše Aninka a my dvě bychom pak marně vyhlížely pošťačku. Tak tak, dobře, že jsem dnes do těch potravin šla.“
Paní Eva ráda potkávala mladé lidi a ráda o nich přemýšlela. Všichni jí připadali krásní. „No jo, co já, stará bába,“ zamyslela se nahlas, ale pak s nečekaně spokojeným výrazem dodala: „Ale dneska jsem byla potřebná, stará nestará, dneska nebýt mě... Za to si zasloužíme dobrůtku, má drahá věrná přítelkyně.“ A nalila difenbachii vodu se lžičkou tekutého hnojiva a sama se napila čaje, dnes výjimečně se dvěmi kopcovými lžičkami cukru místo jedné kopcové a jedné zarovnané. Pak si na něco vzpomněla, svižným krokem odešla do kuchyně a vrátila se se slavnostním výrazem a s dvěmi ubrousky. „Tak staré zase nejsme, abychom zapomínaly na dobrou výchovu, viď, Petúnie?“
Kdyby difenbachie Petúnie uměla mluvit, byla by se jistě zvědavě zeptala, co že se to dnes odehrálo v samoobsluze. Ale květiny mluvit neumějí a proto se nikdy neptají. Možná i díky tomu se z Petúnie a paní Evy za ta léta staly tak blízké přítelkyně. Od jistého věku připadala paní Evě většina otázek zbytečná. A řeč, když se k jejím uším nějaká donesla z ulice nebo když jednou za čas s někým přeci jenom zapředla rozhovor, stále více vnímala spíše jako hudbu než jako sdělení. Vyhledávala krásnou, melodickou řeč, a té nepříjemné se vyhýbala. A sdělovat vlastně téměř nikdy nebylo potřeba. Jen v té samoobsluze. Půlku chleba, sedm rohlíků, kilo jablek a čtvrtku másla. Vše ostatní se dá říct jinak než slovy.
Kdyby difenbachie Petúnie uměla mluvit a byla by se tehdy zeptala, co se přihodilo v samoobsluze, byla by jí paní Eva namísto pohlazení vyprávěla tento příběh:
Za pokladnou stála mladá dívka, ta, co ji paní Eva viděla minule poprvé, řekla si tehdy, že je zřejmě nová. Paní Eva si přesně pamatovala pocit, jaký z ní měla před dvěmi či třemi týdny – byla potěšena, polichocena, cítila se důležitější než jindy u jiných pokladních a jakoby vyšší a mladší, nová slečna se na ni usmívala, ani trochu jí nevadilo, že stará paní svůj nákup nevyndala z košíku, sama jí ho nakládala do tašky a nakonec do tašky přiložila pokladniční blok a, stále s úsměvem, popřála pěkný den.
O to víc starou paní překvapilo, když podruhé viděla mladou dívku zamračenou. K paní, která byla zrovna na řadě, se chovala ošklivě a netrpělivě, dělala hloupé grimasy, igelitovou tašku jí dobře že nehodila do obličeje. Kdyby paní Eva nebyla dívenku za pokladnou zažila usměvavou a vstřícnou, byla by si možná řekla, zřejmě stejně jako všichni ostatní v řadě u pokladny: „To je tedy hnusoba nevrlá“ nebo něco podobného, možná by to byla řekla i nahlas, kdyby byla mladší a bojovnější. Jenže paní Eva slečnu prodavačku znala. Nejen z minula – i teď za těch několik minut v řadě ji poznala blíže. Stačilo se lépe dívat. Dívence škubalo koutkem úst, hlas se jí chvěl a oči měla vlhké, jakoby měla každou chvíli propuknout v pláč nebo jakoby byla jen před chvílí doplakala. Co se jí mohlo stát? přemýšlela stará paní. Možná se něco nehezkého přihodilo jejímu tatínkovi a zrovna jí to telefonovala maminka. Nebo se něco stalo mamince a telefonoval táta… Nebo se v někom nedávno zklamala a na nic jiného teď neumí myslet, natož na igelitové tašky pro cizí lidi. Nebo ji něco bolí. Možná je nemocná, proto má takové oči, možná má horečku, a musí pracovat, protože místo sebe nesehnala náhradu. Možná jí cestou do práce někdo ukradl z kabelky peněženku a ona teď má celý den peníze na očích a nemůže na tu ztrátu nemyslet – chudák holka, jistě nemá peněz na rozdávání, prodavačka…
Jak tak paní Eva uvažovala, došla na ni řada. „Dobrý den, slečno,“ pozdravila tiše slečnu pokladní. „Dneska nemáte svůj den, viďte… Minule jste byla taková usměvavá, velmi dobře si vás pamatuji, doufala jsem, že tady dneska budete.“ Slečna se zatvářila trochu překvapeně, ale mnohem méně kysele. Beze slova paní Evě pomohla naložit nákup do síťovky a odložila její košík na místo mezi ostatní. „Nashledanou a přijďte zas,“ řekla s nepatrným pousmáním. Její oči měly malinko jiný lesk než před chvílí.
„Já ti mám nápad, Petúnie!“ téměř vykřikla paní Eva mezi dvěmi hlty sladkého čaje. Pak zmlkla a víc už neřekla. A Petúnie se tak jako vždycky neptala.
Ale sousedka odnaproti, paní Jiřičná, o několik dnů později referovala u večeře svému manželovi: „Tak si představ, Richarde. Paní Wintrová začala chodit každý den do samoobsluhy. Nenakupuje víc, většinou si vezme jen rohlík nebo nějakou sladkou buchtu. Spíše tam chodí kvůli lidem. Asi se stará paní cítí sama. Vykládat si s kytkami, to přeci jenom nemůže stačit ani v osmdesáti… Budu k ní muset zaskočit častěji, na kus řeči nebo jen tak posedět u čaje... mohu jí nakonec vzít hned teď kus bábovky a budu se s ní chvíli třeba jen dívat se na ty její kytky na parapetu.“
„Vidíš, Petúnie, já to říkala. Všechno se vším souvisí,“ řekla paní Eva, když večer zamykala dveře. Pak v kuchyni dopila poslední doušek čaje a dojedla zbytek bábovky. „Abych měla zítra pro co do obchodu, víš?“ dodala a utřela si ruce do ubrousku.
