Ve vymyšlené lékařské rodině před večeří

(Každý máme v sobě kousek Kubka)

   „Mami, a ty máš lehčí práci než táta, když ještě večer vaříš a uklízíš a on ne?“ zeptala se v pondělí večer jedna vymyšlená blonďatá náctiletá školačka jedné vymyšlené maminky revmatoložky. Vymyšlená maminka revmatoložka v zástěře něco krájela u kuchyňské linky. Vymyšlený tatínek ortoped ležel kousek od nich na gauči.    

   Díky bohu za toho Kubu Komoru, řekla si vymyšlená maminka revmatoložka (byli spolužáci na vysoké a neměli se příliš rádi, podle maminky byl doktor Komora nesebejistý ňouma, budující si ego na funkcích), aspoň mám toto téma promyšlené, a odpověděla své blonďaté náctileté, mezičasem se na pohovce tisknoucí k ležícímu vymyšlenému tatínkovi ortopedovi: „Máme oba těžkou práci, drahoušku. Musíme umět hodně věcí a hodně si toho pamatovat a šikovně si ty věci pospojovat, a když je třeba, tak se rychle rozhodovat, a taky se třeba neleknout a nevzdávat, když se něco nedaří. Jen tatínek při své práci kromě toho, že přemýšlí hlavou, musí používat i svaly, takže když přijde domů, je unavený, jakoby přišel z posilovny. Proto nevaří a neuklízí, proto to dělám já. Tatínek mi to vrací jinak.“ A hodila pohled směrem k vymyšlenému tatínkovi, přičemž podvědomě napnula všechny svaly, narovnala záda, vypnula hruď, až na chvíli vypadala o patnáct let mladší a v rudé kuchyňské zástěře s černými vlasy sepnutými na zátylku pevně do drdolu připomínala tanečnici flamenca.    

   Vymyšlená náctiletá - jelikož ve své náctiletosti má zatím blíže k desítce než ke dvacítce - si nevšimla pohledu maminky, ani opětujícího pohledu tatínka (za pár let řekne o podobném pohledu svého kolegy, že je to pohled mača) a nezeptala se, jak jinak tatínek mamince vrací úklid a večeři. Chtěla se místo toho zeptat, proč místo vaření a úklidu maminka nechodí večer do posilovny, aby to bylo spravedlivé a aby byli s tatínkem unavení oba stejně, ale pocítila prázdno v bříšku a řekla si, že je dobře, že maminka do žádné posilovny nechodí.    

   Ve stejnou chvíli vymyšlený tatínek ortoped pocítil potřebu vstoupit do debaty a řekl: „Maminka byla vždycky mnohem chytřejší než já, broučku, už na škole byla šikovnější.“ Udělal patetickou rodičovskou pauzu, zatvářil se zodpovědně, napjal hruď jinak, než před chvílí napjala hruď vymyšlená maminka, a pokračoval: „Já mám ale více síly v rukou než maminka.  Tak jsme si tu medicínu rozdělili podle toho, co kdo umí. A protože je tvoje maminka tak moudrá, tak ví i to, že i když jste pro mě úplně nejdůležitější vy dvě, tak je pro mě skoro stejně důležitá i má práce, a nezlobí se na mě, že když v práci celé dny stojím u operačního stolu, tak si doma lehnu na gauč a zapnu si televizi.“ Podíval se směrem ke kuchyňské lince na tanečnici flamenca, jakoby měla na sobě jen tu rudou zástěru, a dodal: „Maminka ví, že ji za to mám moc rád.“   

   Vymyšlenou blonďatou náctiletou začal rozhovor nudit a – zřejmě proto, že má zatím ve své náctiletosti blíže k desítce než ke dvacítce – ukončila ho slovy: „To já lékařka nebudu. Já budu mít čtyři děti a budu s nimi doma celý den.“  Pak se ale podívala směrem k mamince, která se mezitím přesunula do předsíně a vyndávala ze skříně vysavač, vyspěla na chvíli o pár let a pár přednášek o genderové rovnoprávnosti, kterých bude jednou horlivou návštěvnicí na filozofické fakultě, a dodala: „Ale uklízet nebudu, na to budeme mít uklízeče.“   

   „Uděláme si další malou blonďatou feministku?“ zeptal se vymyšlený silný rozhodný tatínek ortoped vymyšlené chápavé trpělivé maminky revmatoložky ve vymyšlené posteli. „Ale budeš platit uklízeče,“ řekla vymyšlená maminka revmatoložka a políbila vymyšleného tatínka ortopeda úplně skutečně hmatatelně.