Úhel pohledu

„Holky, vy jdete jako na zavolanou!“ zajásala jsem v duchu, když se zpoza rohu vynořila trojice, držící se za ruce – maminka a dvě holčičky v čepicích, až na barvu čepice k nerozeznání stejné.

   Dnes jsem od rána uvažovala, zdali vůbec psát a pokud ano, tak o čem, aby se mi to ještě po měsíci líbilo. Nemám ráda pocit, který mívám, když si s odstupem času po sobě něco přečtu a sama před sebou se stydím, buď protože je to kýč, anebo protože je to sebestředně víc o mně než o světě kolem. Tak třeba jeden můj docela čerstvý článek. Název: „Jak příkladná vnučka nezanevřela na Cikány, přestože jí rozdupali pískoviště.“ Autorka: Andrea Narcisovna Platznerová.    

   Jako pravidelně o víkendu, nazula jsem dneska ráno tenisky a vyrazila v poklusu restartovat tělo a duši. Na špilberském kopci se běhá krásně, tak nějak oduševněle, a v neděli dopoledne zvlášť. Nikde nikdo, jen kde-tu osamělý chodec, pro kterého je jeho pes větší prioritou než postel, kostel nebo televize. V dohledu příroda i kultura, stromy i věže – dokonalá kombinace pro někoho, kdo nemá dost času na to, aby se každé oblasti věnoval zvlášť.    

   Ta dvě klonovaná děvčátka se mi zdála být o hlavu vyšší, než když jsem je potkala před rokem.  Tehdy držela maminku každá za jednu za ruku stejně jako dnes, ale vesele poskakovala, dneska jdou způsobně, zrcadlové obrazy po roce dospívání v slečny. Nevěnovaly mi pozornost a určitě si naše setkání zpřed roku na rozdíl ode mě nepamatovaly.   

   Když jsem úplně stejně jako dneska obíhala hrad Špilberk loni v zimě, běžela jsem děvčátkům naproti. Udivilo je, proč a kam tak pospíchám a donutila maminku ke krátké přednášce na téma sport a zdravý životní styl. Ne že by je to bylo příliš zaujalo, slyšela jsem je za pár vteřin za mými zády štěbetat na úplně jiné a důležitější téma. Jejich skupinka postupovala vpřed pomalu, holčičky každou chvíli pouštěly maminčinu ruku a odbíhaly a zase se k ní vracely. Trajektorie živých a zvídavých dětí v parcích nebývají přímé.  

   Oběhla jsem hrad a za chvíli jsem jim běžela naproti zase. Holčičky zpozorněly, zpomalily, bylo vidět, že se obě zamyslely, a pak jedna z nich řekla:

 „Podívej, mami, ještě jedna úplně stejná paní!"