Tak snad abych přestala s těmi básničkami

  (Zápisnice z porady s rodiči)            .                                    . .               .

Jak jsem tak několik posledních měsíců uvažovala prakticky ve dne v noci v rýmech, přestala jsem umět psát normální věty. Tedy pokud jsem je kdy psát uměla.

Proto se vyhnu zdlouhavému vysvětlování, jak se stalo, že u mě nedávno několik dnů pobyli mí rodiče, i sentimentálním pasážím o tom, proč se vidíme tak málo a jak nám je pak spolu ještě víc fajn, ani se nebudu chlubit tím, jak se s mými rodiči dobře směje i diskutuje o čemkoliv od cuketových placek přes Carla Gustava Junga až po sex.  Možná vám rodiče taky zrají jako víno a víte, co mám na mysli.

Mám prostě skvělé rodiče a nedávno byli u mě na návštěvě. Prodloužený víkend a la staré časy, jen s novými kulisami.

   Ta samá máma

   Bojovnice

              harcovnice

   Jen nesmí být dlouho

                                sama

   Čím starší

           tím více milá

      a nebude to džemem

            který 

              speciálně pro mě

                              navařila

   Ten samý táta

    v srdci kousek zlata

                          po babičce

    v hlavě basa a klavír

       a spíše  žádné smyčce

   a ano

      bude to i džezem

                      ten klid a síla

 Pardon, pardon. Chtěla jsem být racionální a prozaická.  Chtěla jsem se jen ve stručnosti podělit o moudra, ke kterým jsme po hodinách debat dospěli s našimi tentokrát.

Předkládám tedy strukturovanou zápisnici z návštěvy rodičů - inspirovala jsem se zápisnicí z dnešní pracovní porady, jednou z těch, které nám jednou týdně posílá v mailu šéfová, abychom si na poradách nemuseli dělat poznámky. Vynechám záhlaví, jdu rovnou k závěrům. V bodech.

1) Život je v podstatě stejně nakonec plus mínus nah--no, ale nic s tím nenaděláme a nějak se to nakonec vždycky dá. Dobře není ani tak, ani tak. Vždycky je něco. (Máma, táta i já jednohlasně.)

2) Chlapi,  kteří čtou básničky na internetu a reagují na ně v diskusích, nemůžou být úplně normální. (Táta, velmi přesvědčivě, po krátké úvaze a boji s poeticko-romantickými částmi našich duší souhlasíme i my s mámou.)

3) Sebenesnesitelnější manžel/ka je v naprosté většině případů pořád ještě lepší volba než změna. (Tohle ale není závěr diskuse, je to projev takzvané generalizované apatizace. V podstatě tomu až tak úplně nevěří ani jeden z nás, nejvíc asi přeci jenom táta, protože ten je z principu svého založení spíše spokojenej než nespokojenej. Máma dle momentální nálady. V mém případě je úplně jedno, jestli souhlasím nebo ne. A vůbec, tento bod se spíše týká budoucnosti nepřítomných členů rodiny - za zády se debatuje zvesela a plodně.)

4) Sporný bod: "Stárnout je naprd" versus "Stárnutí není nic hrozného a má i své výhody". (Máma versus táta. Zbývá mi jen doufat, že zůstanu i nadále podobna tátovi, pokud jde o hroucení se z věcí, které stejně nezměním. Na obranu mámy nutno říct, že krásným úspěšným ženám se logicky musí stárnout hůř než nám s tátou.)

5) Sport je všelék. (Jednohlasně. I s názorem, že se ale ani sport nesmí přehánět, souhlasíme jednohlasně, jen táta se tohoto pravidla léta nedrží a máma má občas sklon držet se ho až přehnaně.)  

6) Karlovy Vary mají něco do sebe, jen kdyby nebyly tak daleko. Hodnotu tolerovatelného procentuálního zastoupení inostránnych vlastníků nemovitostí jsme se nepokoušeli stanovit. Vděčni za každou spravenou fasádu a vydlážděný chodník jsme zůstali u tohoto tématu zticha. 

No a ještě pár bodů bych asi dala dohromady, ale co já vím, zápisnice, próza veskrze prozaická...

Snad abych se vrátila k těm básničkám téměř beze slov.... Jen neztrácet ze zřetele bod 2, samozřejmě. Vlastně i kdyby, pak postačí vzpomenout si na bod 5. ...

Je hezké mít rodiče, kteří za vámi jedou přes jeden a půl republiky, aby se s vámi zasmáli. A to je můj bod číslo 7. 

Díky, mami a tati!