Stará škatule

O paní uklízečce se zlatým srdcem, zlatými zuby a zlatými ukrajinskými ručičkami

   Mám ráda naši malinkatou, zlatě se usmívající ukrajinskou uklízečku. A i když nevím, nakolik jsem schopna z jejího uctivého klanění se a úsměvů, z ohleduplnosti, s jakou se snaží nerušit, odhadnout její pocity, zdá se mi, že i ona má ráda mě. Poctivě mi uklízí i to, na co se její kolegyně vykašlou, a já jí za to nezapomínám děkovat a když je jen trochu proč, ráda ji pochválím.

   Je pravda, že mým slovům málokdy rozumí. Tři měsíce jsem jí marně vysvětlovala, že když mám zamčeno zevnitř, není třeba se do mé pracovny dobíjet, že tím chci naznačit právě opačnou preferenci. A ozřejmit paní uklízečce kombinací mluvené a psané řeči a posunků, že se mi zdá být rozumné uklízet mou pracovnu v době, kdy v ní nejsem, protože dělám na oddělení vizitu, což je od jejího nástupu každý den úplně stejně a předvídatelně od půl deváté, trvalo ještě o nějaký ten měsíc déle. Ale už jsme sehraný tým a říkáme si jen příjemné a milé věci.

   Rusky paní uklízečka umí, jak se zdá, málo nebo vůbec ne a její čeština je v tom stadiu osvojování si cizího jazyka, kdy člověk už umí docela dobře říct, co chce, ale ještě nerozumí odpovědi.

   „Ja priněslá nóvuju, “ vysvětlovala mi na sklonku zimy zmizení mé houbičky. Nepustila jsem se do vysvětlování, že houbička nebyla špinavá, ale černá od krému na boty, a že ji budu postrádat. Nechtěla jsem jí kazit radost. „Éta jen pro vas,“ řekla a naznačovala vytírání prachu novou růžovou houbičkou. „Ja ne umyvám vam tády s tímto hádrem“ (tak to jsem skutečně ráda, to je zjevně ten, co používá například na mytí toalet), „ně ně ně, ten na vsjo, víte, všúde, na chódbe, u paciénty, “ říkala mi celým tělem, aby co nejvíc zdůraznila mou výlučnost a svoji čistotnost, a neustále se při tom malinko klaněla.  

   Když jsem dneska ráno dorazila do práce, paní uklízečka zrovna vytírala podlahu u vchodových dveří. Stejný uctivý pozdrav, stejný zlatozubý úsměv, ale něco na ní bylo jiné. „Že vy máte novou barvu vlasů! Moc vám to sluší!“  Ano, to bylo ono - včera ještě měla vlasy jedné nedefinovatelné barvy a dneska má na hlavě jinou nedefinovatelnou barvu, o dva odstíny tmavší. Byla jsem ráda, když se její milý výraz roztáhl do širokého úsměvu.    

  „Děkúji. To býla taková stará škatule,“ řekla se skromným, ale polichoceným výrazem.   

   A já ještě několik hodin v duchu hádala, myslí-li paní uklízečka tou starou škatulí sebe, než změnila barvu vlasů, nebo si vlasy obarvila barvou ze škatulky, koupenou kdysi dávno a zapomenutou někde v koutě koupelny.