Smířená

    „Ano ano, má drahá, všichni jednou zestárneme,“ řekla paní Eva své oblíbené difenbachii. 

     Paní Eva ráda mluvila se svými kytkami. Byla to nakonec jedna z mála možností, kromě občasných několika slov s pokladní v potravinách nebo se sousedkou, jak nezapomenout, že stále ještě má hlasivky. Většinu svého času trávila paní Eva sama. Se starou difenbachií, které říkala Petúnie, hlavně proto, že ji bavilo provokovat sousedku, která k ní zašla jednou za uherský rok, aby zkontrolovala, jestli ještě žije a aby s pak zase dlouho neukázala, ještě donedávna ráda rozebírala otázky, na které mnoho let hledala odpověď.

   Vlastně jakousi odpověď hledala celý život, jen v posledních letech měla čas si to uvědomit. Radost, láska, bolest, smrt - jen těchto pár věcí jí po letech přemýšlení zbylo jako to podstatné, vše ostatní propadlo sítem zkušeností a ztrát. A po všem tom přemýšlení a ztrácení se paní Evě dokonce zdálo, že vůbec nic, ani smrt, nestojí za delší úvahu. Že je prostě potřeba ráno vstát, bez větší bolesti se obléct, bez větší bolesti se přes den trochu hýbat, trochu něco jíst, trochu něco tvořit, alespoň nějakou buchtu, která pak za týden ztvrdne a bude na parapet pro hrdličky, když už v posledních letech není komu psát dopisy nebo dokonce básně jako kdysi, večer se umýt, vyvětrat byt, zalít kytky a usnout, a když se tohle všechno povede, mít skromnou tichou opatrnou radost a nesoudit a nehodnotit a nesrovnávat.

   „Tak nějak to je, ano,“ říkala si v duchu i dneska večer. „Ano ano, tak nějak to je, milá Petúnie, všichni zestárneme, a tak to má být,“ zopakovala nahlas, aby i Petúnie věděla, na co myslí. Nalila si čaj do porcelánového hrníčku, přidala jednu kopcovou a jednu zarovnanou lžičku cukru, tak jak to dělá osmdesát let, a zamíchala. „Víš, co je stáří, Petúnie? Stáří je to, když namísto dvou sad příboru potřebuješ už jen jedinou lžičku.“ Položila hrnek s horkým čajem na stůl u okna, vzala z parapetu konev s vodou a zalila kytky. Difenbachii jako poslední, věděla, že Petúnie je trpělivá. „Nech si chutnat, milá moje,“ řekla stará paní. A Petúnie na znak vděčnosti malinko ztmavla a zpevnila listy. Alespoň paní Evě to tak připadalo.