(S mámou na audienci u dalajlámy) . ....... ......... ......... ....... .... .....
Tak jsme se nedávno
domluvily s mámou
že zaletíme za dalajlámou
že už nám nedá spát
to pomyšlení
že člověk muže
pracovat
žít slušně
činit dobro
a stejně mu to kolikrát
absolutně
k ničemu není
Pro mámu - ženu průbojnou
a zdatnou diplomatku
je od nápadu kousek k činu
"Neboj, stačí vyčkat
inu
nějakého svátku
pak lehce zařídíme audienci"
A už jsme obě v Tibetu
i s obětnými věnci
O různých formalitách pomlčím
(Napsala bych o tom
ale nemám čím -
nějaký malý Tibeťan mi šlohl tužku)
No prostě
nás usadili na polštář
(mámu na podušku -
máma je Slovenka
já už téměř Češka)
Daly jsme věnce na oltář
a čekáme
(pro Evropana věc dost těžká)
protože v Tibetu se čeká věčně
Po třech hodinách
"No konečně!"
řekla má asertivní máma
a povstala
Já s ní
"Jen seďte"
řek´ blahosklonně dalajláma
Tak jsme tam seděli
My dvě a pár dalších lámů
Lámové pokorně mlčí
Mlčím i já a máma
ač bychom rády
přispěly svou troškou
V chrámu je v tichu slyšet
ploštici pod rohožkou
Nakonec dalajláma
povstal a řekl
Večeře je už hotová?
(Začínala jsem se
o mámu strachovat)
Máma:
"My prosím jedeme zdaleka
navštívit nejosvícenějšího lámu
a co vidíme?"
Nejobyčejnějšího člověka!"
Nemít tam mámu
hned uteču
(máma nakonec též)
ale čekám - v tvářích nachová
co bude dál
jak se dalajláma zachová
On ledabyle:
"Všechno je lež."
Máma:
"A co pokora?!"
On:
"I ta okorá."
A pak přešla chvíle
a už se smál
svým tibetským smíchem
a do jídelny málem utíkal
(vypadal dost pažravě)
a jeho poslední věta
splynula s tichem:
"Holky moje milé
jdete na tu pokoru moc po hlavě!"
