Ráno po Kláře (nebo Janě nebo Petře nebo Ivaně nebo Miladě)

Klára, která umí skvěle psát, napsala povídku o noci v akváriu. A já jsem jí celý její příběh obrátila naruby. Posuďte sami:            

    „Miláčku, jsem doma!“ tři slova, následující po třech bouchnutích o podlahu - jedna bota, taška, druhá bota. Renata, jak ji Libor zná léta. Bavívalo ho podle zvuku dopadu bot hádat, které měla na nohou a kde byla. Tupý dopad gumy znamená park a tenisky. Dneska dvě ťuknutí lodiček na jehlách.   

   „Přinesla jsem rohlíky. Dáš si bílý nebo sojový?“   

    Víš, že jedenáct let nemám rád sojový. A neříkej mi miláčku, když se vracíš od něj.   

   „Bílý, jako vždycky, “ zakřičel s hlasitostí, o které si myslel, že bude stačit na to, aby ho Renata slyšela i přes zavřené koupelnové dveře, ale nebude stačit na to, aby vycítila v jeho hlase podrážděnost.  Nechtěl, aby za ním přišla do koupelny. Musí nejdřív nějak vyvětrat tu směs acetonu a parfému, který tady zůstal po Kláře. Co tady, proboha, dělala? Vana byla suchá, vypadalo to, že se ráno rychle oblékla a hned vypadla. Spletla si lahvičky? Tolik přeci nevypili, aby ještě ráno nerozeznala parfém od odlakovače. Vůbec si neuvědomil, kdy odešla. Spal jako špalek.

   Musel se usmát představě, že si Klára ráno určitě myslela, že spánek jen předstírá, aby se vyhnul trapnému loučení. Všechny ty mladé holky si to myslí. V tom věku ještě věří, že jsou pro něj tak důležité, že mu není jedno, jak se budou cítit, až budou odcházet. Jenomže po tolika trapných ránech člověku na soucitu a taktu zase tolik nezáleží. Sbohem a nikdy více nebo zase někdy, s tebou nebo s jinou, podle toho, jestli Renata bude mít v ten večer na nohou tenisky nebo lodičky na tenkých jehlách, kterými mi bude na dálku propichovat srdce.  

   „Bílý, miláčku. A dojím ten jogurt, co je v ledničce. Ty bílý stejně nemáš ráda.“