"Áááá, tak koukám, že přeci jenom nakonec zvítězil rozum nad něčím tak nespolehlivým, jako jsou emoce," komentovala Zuzana nový prsten na levém prostředníčku své sestry a hned jí bylo jasné, proč se s ní Ivana chtěla vidět v tuhle netypickou dobu.
Ve středu podvečer chodí Ivana cvičit, na kávu s mladší sestrou má vyhrazeny sobotní večery. Kdyby se příjmení volilo podle vlastností jeho majitele, jmenovala by se Ivana třeba Odpovědná. Nebo Spořádaná. Nebo Rozumná. Namísto toho se teď podle všeho bude jmenovat Liebkopfová.
"Liebkopfová," vyslovila Zuzana nahlas poslední slovo své úvahy. "To je nakonec hezké příjmení. Budete mít do konce života plnou hlavu lásky."
"No... Snad jo."
"Proč si ho nakonec přeci jen chceš vzít?"
"Protože mě miluje."
"A ty jeho?"
"Nech toho, rozebíraly jsme to stokrát. Mám ho ráda. Je fajn."
"Aha."
"Opravdu. Už jen to, že se snaží tak dlouho, že to nevzdává."
"To je skvělý důvod k manželství."
Ivana si pohrávala s prstenem. Byl příliš velký, ani na prostředníku nedržel pevně. Liebkopf zjevně nemá ještě úplně zmapované některé rozměry své budoucí milované ženy, pomyslela si Zuzana, ale namísto pokračování v ironických úvahách se raději také zaměřila na prsten. Vypadá draze. Taková ta nenápadná drahota, jednoduchý skvost, který ocení jen znalec. A moje ségra. Ivana, znalkyně skryté hodnoty věcí. Ha. Jsou chvíle, kdy ironie po vyhození dveřmi vlézá všemi okny najednou.
"Hubert je fakt fajn. Uvidíš, až ho líp poznáš."
"O tom nepochybuju. Akorát já kašlu na to, jakej je, já chci, abys ty byla šťastná."
"Budu."
"Budeš nebo seš?"
"Jsem."
x x x
"No to je nádherný prsten, Ivanko!"
"Taky byl hrozně drahej. Ani ti radši neřeknu, kolik stál. A to prý na něj Liebkopfovi jako stálému zákazníkovi dali slevu."
"Proč mu pořád říkáš Liebkopf? To o něm budeš i po svatbě mluvit jako o Liebkopfovi? Jakobys ho ani neměla ráda." Paní Malá okamžitě olitovala svou poslední větu.
"Já nevím, mami, jestli ho mám ráda."
"Ale prosím tě. Jasně, že ho máš ráda. Jinak bys s ním nebyla. A to, že s tebou Liebkopf, tedy pardon, Hubert, úplně jsi mě zmátla, tedy že Hubert není ženatej a má dům a peníze a chce s tebou žít, na rozdíl od všech těch snílků s básničkami a sněženkami a ženáčů s prázdnými sliby, to je málem zázrak, holka. To se prostě neodmítá. "
Ivana přestala poslouchat. Nový prsten jí najednou připadal malý. Hloupost, řekla si, když otevřela zaťatou pěst a prsten jí málem jí sklouzl z prstu. Schválně roztáhla prsty a nechala prsten spadnout na podlahu. Její matka si toho buď skutečně nevšimla, nebo dělala, že ne.
x x x
"Huberte?" Trvalo, než zvedl telefon, zřejmě pracuje, co jiného by dělal ve středu večer. Ivana mezitím stihla vyleštit prsten růžovým chomáčem vaty na čištění zlata a uložit ho do sametové krabičky s monogramem I.L. Ivana Liebkopfová. Najednou jí vše připadalo absurdní.
"Huberte, můžeme se ještě dnes sejít? Chci ti něco říct. Ne, nemohu ti to říct do telefonu. Ano, dneska. Ano, je to důležité. Dobře, za dvacet minut u tebe."
Položila. Dívala se chvíli na krabičku s prstenem, pak ji vložila do kabelky. Natáhla si sukni a v předsíni nazula nové lodičky. Od Huberta, jak jinak. Podívala se na sebe v zrcadle, zase se zula, sukni vyměnila za džíny a vzala si sestřiny kozačky. Tentokrát zrcadlo neprotestovalo. "Jdeme na to," řekla nahlas svému obrazu, přehodila si kabelku přes rameno a zabouchla za sebou dveře.
x x x
