Napsala jsem kdesi, že bych Pánubohu nobelovku za projekt Člověk nedala. Dobrá, nebudu tak přísná. Nobelovku možná ne, ale stejně je lidská existence en gros úchvatná záležitost a v mnoha ohledech je člověk konstruktérsky proveden skvěle.
Obdiv zaslouží třeba to, jak prozíravě Pánbůh nadizajnoval páteř už u prvních obratlovců tak, aby pak byla bez větších úprav použitelná i u člověka, chodícího po dvou zadních nohách, aby měl ty přední volné pro malování, vaření, psaní a hlazení. Nebo naladění ucha či oka na taková frekvenční pásma, aby se člověk zbytečně nelekal vesmírného hřmotu nebo neviděl vzduch – výtečná práce! A co teprve mozek! Proti jeho provozuschopnosti bychom mohli mít jisté výhrady, mohli bychom namítat, že by ve spoustě funkcí potřeboval doladit. Ale zkuste dát dohromady tým odborníků, který do jedné duté kulaté kosti velikosti míče napěchuje vůně, barvy, prostor, čas, fantazii, sex, střídání spánku a bdění, malou a velkou násobilku, strach, soucit, rodičovský pud a ještě spoustu dalšího – vsadím se, že ani v době mikročipů neuspějete. (Mimochodem, víte proč je přední mozek, ten evolučně nejmladší, tak veliký, že na způsob nádoru přerostl všechny starší části mozku? Ne proto, že by rozum, abstrakce a vůbec to typicky lidské v lidském fungování bylo důležitější než pudy a emoce, naopak – aby tyto byly bezpečně ukryty v hloubi!)
Zdá se mi ale při vší úctě k vyššímu plánu, že jedna funkce lidského mozku se božskému vývojovému týmu obzvlášť nepovedla. Tou funkcí je SEBEIRONIE. Možná se na ní ještě nahoře pracuje, ale za daného stavu věci to vypadá, jakoby Pánbůh byl postupoval takto: Vytvořil vědomí (jablko, had, znáte to). Z toho mu tak nějak přirozeně vyplynulo ego (Freud a ti po něm, znáte to). A tady, myslím, začal problém. Člověk začal sám sebe považovat za měřítko, sám sobě začal připadat důležitý. A to už není jednoduché zadání – co s člověkem, který si musí připadat důležitý, aby mohl existovat, ale nesmí si připadat důležitý příliš, aby se nezhroutil, když mu příroda ukáže, že v jejím měřítku důležitý není ani zbla? A tak dal Pánbůh Člověku kousek ze své schopnosti dělat si legraci ze všeho včetně sebe sama. Jenže jakoby stále hledal míru, jakoby toto byl úkol, na kterém nadpozemský tým zrovna pracuje, nebo kvůli kterému se jistě jednou k projektu Člověk vrátí – najít pro Člověka takovou míru náhledu na sebe, odstupu od sebe, vysmání se sám sobě, aby mohl nadále existovat. Protože zatím se sám sobě člověk příliš smát nesmí, jinak by došlo ke kolapsu lidské společnosti a bůhvíčemu horšímu.
Nerozumíte? Tak jinak.
Představte si učitele, který přijde do posluchárny a řekne: „Milí studenti, já vám teď tady odvykládám učivo, ale nic moc se nestane, když nebudete dávat pozor, klidně si třeba čtěte komiksy, protože ono v praxi stejně nejde až tak o to, co jste se naučili na škole, mnohem důležitější, než co vás naučím já, je, jste-li tvořiví, no a pak ta spousta náhod, do kterých nijak nezasáhnete a já už vůbec ne, a kdyby to šlo, zapsal bych vám tu zkoušku do indexu hned teď a šel místo zkoušení na ryby, jéje, to já bych mohl vykládat, jak jsem prolézal u zkoušek a vidíte, teď je ze mě docent.“
Nebo politika, který by za řečnickým pultem spustil: „Vážené poslankyně, vážení poslanci. Rád bych vám přednesl svůj pozměňující návrh, ale berte ho s rezervou, jednak mě neustále rušila manželka, když jsem ho včera v noci na poslední chvíli psal, a jednak jsem se při tom musel v duchu usmívat, protože aby byl můj návrh realizovatelný v podobě, v jaké vám ho předkládám, musel by pojednávat o robotech a ne o lidech, víte, jak je to se zákony, člověk si přes všechny prognózy a zkušenosti do poslední chvíle nemůže být jistý, zda nepřinesou úplně opačný výsledek, než v jaký doufá.“
Nebo jeho kolegu spřed několika desítek let, jak říká: „Vážení soudruzi, není již vzdálena doba, kdy vše bude patřit všem a všichni si budeme rovni,“ a pak, nejsa schopen potlačit smích, dodá „to jsem to teď, soudruzi, řekl óbr volovinu, viďte?“
Nebo by neexistovala internetová diskusní fóra. Koho by bavilo číst příspěvky typu „No jasně, dobrý, kámo, já si teda myslím pravý opak, ale když si to tak vemu ze všech stran, prdlajs o tomhlenctom celým vím, tak nebudu prudit, zvlášť když je vlastně úplně fuk, co my dva si tady na netu myslíme,“ s pěti smajlíky za celým občanským jménem.
A představte si, jak by utrpěla vážnost vědeckých sympozií a zastagnovala věda, když by například na konferenci, finančně podpořené například farmaceutickými firmami, řekl věhlasný odborník: „Dovolte, abych na tomto fóru přednesl nejčerstvější výsledky našeho výzkumu. Hned v úvodu bych ale chtěl apelovat, abyste je nebrali zcela vážně, zachovejte si, prosím, tázavý odstup, víte, jak to je s vědou, jak se kolikrát nasmějeme, že to, co platilo před pěti lety, dnes už neplatí a že jsme stále stejně hloupí, jako jsme byli na začátku. Co zde budu dneska tvrdit, budu možná za pět let odvolávat. Ale o tom je věda, že ano.“ A jeho přednášku by ukončil reprezentant farmaceutické firmy slovy: „A nyní, vážení přítomní, vás zvu na raut. Ač jsem měl ještě v plánu promítnout diapozitivy o našem nově registrovaném léku a co-to o něm říct, tento bod programu vypustíme, máme už všichni hlad, slyšel jsem, jak tady panu profesorovi kručelo v břiše a já sám se od včera těším na lososa. Zmíněný lék, jak všichni tušíte, není žádný zázrak, jen jsme začali vyrábět to, co už tady je léta, tak vás ušetřím grafů o tom, jak jsme lepší než konkurence, jen prostě náš lék doporučuji do vaší pozornosti, je levnější a stejně účinný jako ty ostatní.
A uznejte – umíte si představit ve více než jedné setině rodin takovýto manželský dialog? „Hm...tak nevěrnej jsi mi byl, říkáš... Sakra, to tedy jen tak nepolknu, to bolí, asi budu brečet... Ale spíš bych měla ztropit scénu, křičet, vyhodit tě z bytu a tak... Jenomže to bych se musela sama sobě smát. V Africe umírají děti a já budu vyšilovat jen proto, že jsem tak blbá, že jsem si myslela, že když si můj manžel, tak mám na tebe vlastnický list...“
Možná teď už se mnou budete souhlasit, že smát se sám sobě není pro zachování řádu v mase, jakou je lidstvo, ani pro jeho vývoj, zatím žádoucí. To je ten důvod, proč kolem sebe máme veledůležité lidi s veledůležitým názorem, to je ten důvod, proč se nesmějeme sami sobě, ale blondýnám, Skotům a policajtům.
