Prý když se narodila Evička, byla jsem sesterská hrdost a oddanost sama a ani trochu jsem nežárlila. „Evika, Evika, Evikáááá,“ utíkávala jsem k její postýlce, když plakala.
Pak jsme trochu povyrostly a před třiceti lety byla už má sestra můj naprostý opak. Krátké vlasy, obitá kolena, ďolíčky ve tvářích, vždy připravená něco mi vyvést a ještě vyjít z výchovného zásahu našich rodičů s jiskrou vítěze v šibalských očích.
Před dvaceti lety byla úplně jiná než já, ale už jsme se nemlátily.
Před deseti lety najednou dělala věci, které jsem do té doby dělala já, a já dělala věci, které předtím dělala ona, a spoustu těch věcí nás bavilo dělat společně. Lidem přestalo být jasné, která jsme starší, začaly se nám líbit stejné boty a stejné hodinky a smály jsme se stejným vtipům a měly jsme najednou stejné představy o životě.
A loni se nás jakási usměvavá paní v tramvaji zeptala: „Vy jste dvojčata?“
Přesto, když si vzpomenu na svou sestru, vidím Evičku s obitými koleny a krátkými jemnými vlásky a cítím potřebu ji chránit. A zrovna teď ještě víc než jindy. Nemohu ji chránit vlastním tělem a vlastními slovy, jednak proto, že bych toho mým tělem asi moc nenachránila, a jednak proto, že tam, kde bydlí, se mluví francouzsky, a já zrovna francouzsky neumím.
A tak jsem jí dneska napsala tyto věty. Nejsou to jen tak obyčejné věty, jsou kouzelné. Mají moc na dálku pofoukat kolena a pohladit po vlasech toho, kdo si je přečte. Možná se i mezi vámi najdou takoví, kteří to potřebují – proto je posílám i vám.
(Mojej Evčuške a trošku aj Klaudike zo Žiliny, ona už vie, prečo.)
