Postelovka Bára a krbovka Irena

"A Irena o ní ví, Libore?"         "Samozřejmě, že ne."      "A řekneš jí to?"         

"Šílíš, ségra? Kdybych Ireně říkal o kdejakém úletu, dávno spolu nejsme. K mé i její škodě. Nebo jsme a ona by se trápila a nevěřila mi."
"Hm, teď ti věří."
"Jo. A nemá mi proč nevěřit. Ty holky na pár nocí jsou prostě holky na pár nocí, nic víc. Irenu mám rád a nikdy bych neriskoval, že o ni přijdu. Ale tomuhle ty nemůžeš rozumět."
"Riskuješ."
"Neriskuju."
"Riskuješ."
"Neriskuju. Navíc, jednou s tím určitě přestanu. Každý chlap se jednou uklidní. Nejpozději tak v osmdesáti-devadesáti," Libor se spokojeně usmál svému povedenému vtipu.
Petra se vytrvale dívala Liborovi do očí, jak to dělávala v dětství, když potřebovala od bratra dospěláckou odpověď. 
"Proč si vlastně myslíš, že tomu nemůžu rozumět?"
"Protože vy ženský to máte prostě jinak. Klofnout toho pravýho a pak být nadosmrti věrná. Teda takový ty klasický krbový typy jako ty nebo Irča. Ne postelovky jako Bára. Ty mají v sobě kus chlapa. Nebo šelmy." U slova "šelma" Liborovi na chvíli zasvítily oči, pak se na pár vteřin slastně přivřely. Petra si představovala, že si její bratr na víčka zevnitř promítá obrázky z nedávných nocí s tou nedůležitou. Postelovka Bára a krbovka Irena. Nechtěla bych být v kůži žádné z nich.
 
                                                            . . .
 
"A Filip o něm ví, Barčo?"
"Ne."
"A řekneš mu to?"
"Jednou budu muset."
"Chceš se s ním rozejít?"
"S kým, s Filipem nebo s Liborem?" zasmála se svému vtipu. "No, tak minimálně s jedním z nich se nakonec budu muset rozejít. Nejde příliš dlouho mít dva chlapy, víš? Dokonce ani mně ne." Bára se podívala na svého bratra a vyměnila široký smích za jemné zvednutí koutků úst. Je mu čerstvě osmnáct a stejně v ní stále vidí ostřílenou starší ségru, lehce bezcitnou a těžce vypočítavou pokořitelku mužů v minisukni a na jehlách. Kdyby nebyla jeho sestrou, z povzdálí by jí obdivoval, ale nikdy by se neodvážil přiblížit. Přišlo jí to najednou líto.
"Víš, věci se mají tak, že Filipa už nemiluji. Kdybych ho milovala, nemohla bych spát s Liborem. Libor je postelovka, to jo, jenže my ženský neumíme ani postelovky bez lásky, zamilujeme se, i kdyby to bylo jen na tu jednu noc. Ale tomu ty jako chlap nikdy nebudeš rozumět."   
"Proč myslíš? Podle mě to chlapi mají stejně."
Bára si vzpomněla na ranní odchody Libora a těch před ním. Každý byl jiný, ale jedno měli společné - pohled, jakým se na ni dívali, když ráno poslušně odcházeli domů. Láska k ní v něm určitě nebyla. Taková ta opravdová. Taková ta, kterou by ona považovala za opravdovou.
Nebudeme mládeži brát iluze, pomyslela si a vrátila se raději k předchozí otázce.
"No, prostě to Filipovi řeknu. Ne abych si ulevila, ani abych ho trápila, ale proto, že si nezaslouží být klamán. " 
"Riskuješ, že se na tebe  vykašle."
"Ano."
Ach jo, ségra, pomyslel si Petr. Tolik lásky je v ní, a pořád ne a ne narazit si toho správného, od kterého nebude chtít utíkat. Spolehlivej Filip a postelovka Libor. Nechtěl bych být v kůži ani jednoho z nich.
 
                                                                  . . .
 
"A Libor o něm ví, Irčo?"
"Ne."
"A řekneš mu to?"
"Ne. Jsou věci, o kterých manželé nemusí vědět."