„Další!“
„Jméno?“ „Sylvie.“ Postava v bílém otočila list v jakési velké knize v kožené vazbě.„S měkkým nebo s ypsilonem?“ „S ypsilonem.“
„Pojď trochu blíž, nevidím ti do obličeje, Sylvie.“
Sylvie, bledá a vyděšená, ale odhodlaná, přistoupila o krok blíž k postavě v bílém, ze které sálalo teplo a vyzařovalo zvláštní třpytivé světlo.
„Tak Sylvie, řekni mi, žila jsi dobrý život?“
Sylvii bylo jasné, že nemá smysl lhát. Během krátkého času, ve kterém letěla tmavým úzkým tunelem (ten čas byl vlastně divným způsobem zároveň krátký i dlouhý, něco jako nekonečný okamžik, z toho, co v životě zažila, to mělo nejblíže k orgasmu), opět prožila celý svůj život, a přesně věděla, co by teď nejraději zatajila a čím by se případně mohla pochlubit.
„No, myslím, že jsem nežila hůř než většina lidí, které znám. Dělala jsem spoustu chyb, samozřejmě.“
Ke svému překvapení Sylvie zpozorovala, že světlá postava si jí přestala všímat a dívá se se zájmem na řadu lidí, která se začala tvořit před ústím tunelu. Nápadně se v ní vyjímala krásná mladá černoška s dítětem na rukou. Až po chvíli ticha, ve které měla čas promyslet si odpověď, se postava zase otočila k ní, a rychle, bez předchozí okázalosti, jakoby z povinnosti pokračovala:
„Tak jaké chyby jsi udělala, Simono?“
„Sylvie.“
„Ach ano, Sylvie. Samozřejmě. S ypsilonem. Tak povídej, Sylvie, nemáme moc času, je vás tady dneska spousta.“
Sylvie se zamyslela, nemá-li navrhnout, že počká a dá přednost matce s dítětem - možná by to byl v očích postavy v bílém bod k dobru. Ale pak si řekla, že už to chce mít za sebou.
„V pubertě jsem utíkala z domu, máma kvůli mně kolikrát plakala.“
„To je v pořádku, to není tvůj hřích, máma nemusela plakat, byla to její volba, byla dospělá. Dál?“
„ Ukradla jsem na základce v samoobsluze bonbóny.“
„Byla jsi dítě. A bonbóny v mém světě nemají žádnou hodnotu. Dál?“
Sylvie zaváhala. Postupně z ní opadal strach, i když si stále ještě nebyla jista, nejde-li o nějaký chyták.
Bílá postava se opět začala netrpělivě rozhlížet. „Tak dál. Co manželství? Něco problematického tam?“ řekla malinko podrážděně.
Sylvie zrudla. Ne moc, ale v kontrastu s bělostí postavy a světlým oparem všude kolem působily její tváře rušivě, aspoň jí se tak zdálo. Opět znejistěla a začalo jí najednou být chladno.
„No, podváděla jsem svého muže, přiznávám.“
„Věděl o tom?“
„Ne.“
„Tak to není tak špatné. Co ten druhý?“
Sylvie nevěděla, co myslí. Ptá se, jestli měl její milenec rodinu? Jestli ho kradla jeho dětem? Jestli o ní věděla jeho žena? Jestli se rozvedl? “
V pauze, ve které přemýšlela, začala bílá postava podupávat nohami.
Sylvie chtěla rychle odpovědět, cokoli, jen aby vyplnila ticho a odvrátila svou obavu, že se bílá postava rozzlobí a začne na ni být přísná. Ale bílá postava ji předběhla.
„Ale, víš co, nechme toho, Sylvie. Stejně je tohle jen formalita. Stejně vás všechny posílám do nebe. Pekla jste si užili dost na druhé straně tunelu. A ti, co jste si ze života sami dělali peklo tam, si ho z něj stejně uděláte i tady. Další!“
