„Bonjour, posaďte se, prosím,“ řekla poměrně slušnou francouzštinou slečna na recepci v lázních Kolonáda.
Pán a paní, oba tak kolem padesátky, si sedli do nabídnutých křesel. Ona si energicky přisunula křesílko blíže k pultu, aby jí v pohledu na recepční nebránil počítač, on ještě chvíli postával a až pak si trochu neochotně sedl a nasadil malinko rezignovaný výraz. Recepční několik desítek vteřin klikala myší, pak zvedla hlavu a zeptala se: „Madame a monsieur Viardotovi, ano?“ Ano, jsou to oni, což madame odsouhlasila tím, že napružila celé tělo a usmála se úsměvem plným energie a radostného očekávání a vypadala, jakoby tím nadšením měla explodovat celá nebo alespoň její halenka, a monsieur tím, že mlčel.
„Tak mi tady počítač píše, že madame je tady poprvé a monsieur potřetí, říkám to správně?“ začala recepční se stereotypním vyřizováním formalit. „Ne ne, jsme tady oba poprvé,“ opravila slečnu paní Viardotová, trochu nesoustředěná, rozhlížející se se stále stejným očekávajícím úsměvem po hale lázeňského hotelu. Její pozornost přitáhla stříkající barevná fontána nalevo od skleněných vstupních dveří. Když s manželem dveřmi vcházeli, nevšimla si jí, byla zaměstnána velkými kufry, které za sebou oba tahali na kolečkách. „Z té fontánky se pije ta vaše slavná minerální voda?“ zeptala se paní Viardotová slečny recepční. Pan Viardot předpokládal, že se jeho žena pod touto záminkou hned pustí do výčtu všech svých zažívacích obtíží, vyléčení kterých od slavného pramene očekává. Slečna recepční byla ale rychlejší - zvyklá na mnohem naivnější otázky, bez náznaku pobavení odpověděla: „Kdepak, to je ozdobná fontánka s chlorovanou vodou. Vody z minerálního pramene se můžete napít v prvním patře naproti jídelně, kam ji máme přivedenu potrubím. Až vyplníme formuláře, kolega vás tam zavede a ukáže vám ji. Nebo jsou pak prameny dole ve městě, samozřejmě.“
Pak recepční zase chvíli klikala myší, nepatrně se zamračila, zavrtěla hlavou a otočila se k panu Viardotovi: „Hm, tak tomu nerozumím. Já vás tady mám uvedeného jako třetí pobyt.“ „To není možné, v životě jsme v lázních nebyli,“ rozhodně rozehnala nejasnosti paní Viardotová a dál se věnovala prozkoumávání haly a jejích návštěvníků. Pan Viardot zase spíše jen svým mlčením než slovy přitakával. „Stephan Viardot, rok narození devatenácetpadesátosm?“ nedalo to recepční. „Ano, to jsem já.“ „Dokonce tady o vás mám poznámku z předchozího roku, že jste alergický na ořechy...“ „Hm, to jsem. Nechápu... Nikdy jsem tady nebyl...“
„A budeme mít pokoj s výhledem na les?“ přestala paní Viardotovou bavit debata o chybách v lázeňském počítačovém systému. „Rádi bychom si tady s manželem skutečně odpočinuli. Také procedur nechceme nějak příliš mnoho, ať máme čas jeden na druhého. Doma v Toullouse se skoro nevidíme. Viď, Stéphane?“ Pan Viardot se jen zamrvil v křesle, zamumlal několik nesrozumitelných slov a sladkokysele se usmál.
Když slečna Eliška, lázeňská recepční, dorazila večer z práce na ubytovnu, její spolubydlící se dívala na svůj oblíbený seriál. Lásky, nevěry, svatby a zrady, klasická všudypřítomná Latinská Amerika, pomyslela si Eliška. „Vypni to,“ stoupla si před televizi, „ já ti řeknu lepší příběh, francouzskej, ze života. Ty hele, ale víš, jaká já jsem nána pitomá naivní?“
