a také trochu o Karlových Varech a jejích obyvatelích, původních i novousedlících, a o tom, jak bychom my lidé možná měli občas vylézt na strom a podívat se na svět z výšky
Byla nebyla, ale spíše byla, protože podobných je ještě i dneska naštěstí dost, jedna mýtina. A i příběhů, podobných tomuto pohádkovému o mýtině, se děje spousta na mnoha místech, jen je nevidíme, natolik jsou přirozené a nenápadné. A natolik se my lidé díváme spíš na sebe než na obyčejné jednoduché příběhy mýtin kolem nás.
Byla nebyla, byla jedna mýtina. Nádherná, barevná. Tedy, abych nekecala - byla nádherná a barevná hlavně tehdy, když se na ni člověk díval z dálky nebo z výšky. Já třeba jsem si jednou vylezla na větev starého dubu stojícího opodál, a z té výšky ta mýtina vypadala jako pestrá paleta malíře - nejvíc na ní bylo zelené, ale v té zelené hrály barvami fleky bílé, žluté, fialové a modré, a také tam byly plochy nádherné hnědošedé barvy, jakou by malíř-člověk míchal hodně dlouho a stále by to ještě nebylo ono.
No a jeden pán, který se občas na tu mýtinu chodil nadýchat čerstvého vzduchu, protože byl pilotem a nahoře nad oblaky čerstvý vzduch není, tak ten pán říkal, že úplně nejnádherněji je tu mýtinu vidět shora z těch oblaků - že je to vlastně jen jeden pěkný malý hnědozelený flek uprostřed tmavě zeleného většího fleku a ještě dál kolem je blankytně modrá a také žlutá a stužky tmavě modré a také větší nebo menší plochy šedé, a že tu šedou normálně nemá rád, ale z té výšky vypadá také nádherně, a že by mu bez ní možná ty ostatní živější barvy ani nepřipadaly tak krásné. A také, že jsou všechny barvy tak nějak správně na svém místě, když se na ně člověk dívá z výšky stříbrných oblak.
Ale abych nepředbíhala.
Byl nebyl, na mýtině žil mravenec. Seznámili jsme se, když mravenec stejně jako já lezl nahoru na starý dub. A ten mravenec měl na krásu mýtiny úplně jiný názor. Stěžoval si, že má mraveniště na ošklivém místě a proto rád podniká výlety do dalekého okolí, třeba na ten dub leze rád, protože se mu líbí jeho hnědá kůra. Prý tam, kde bydlí, není nic hezkého, jen pár stébel suché trávy, šedohnědá hlína a když zaprší, tak černé bláto. A prý na ty pochůzky chodí také proto, že si chce najít hezčí místo na bydlení, ale že se mu to zatím nedaří - vedle krásné kopretiny je jako naschvál shnilý kus dubové kůry, na stéble jasně zelené trávy je nalepena jakási prázdná kukla a a mezi sedmikrásky začíná prorůstat kopřiva.
Přišlo mi mravence líto. A ještě víc těch sedmikrásek. Řekla jsem si, že hned jak z dubu zase slezu, půjdu kopřivě domluvit. Proč to dělá? Proč prorůstá někam, kam nepatří? Celé léto byly přeci na tom místě sedmikrásky, dokonce mezi nimi a kopřivou ležela ulomená větev, takže kopřiva přesně věděla, pokud může růst a kde už je území sedmikrásek. Rostla na svém místě už určitě aspoň dva roky, tak co teď vyvádí? Jak k tomu ty sedmikrásky přijdou? A když už neměla dost místa, proč se nezačala rozrůstat na druhou stranu, směrem ke starému práchnivému pařezu? Tam nic neroste, kromě trošky mechu, tam by nikomu nevadila!
Řekla jsem si, že až budu nahoře v koruně dubu, pořádně se z výšky podívám na tu drzou kopřivu, která vůbec nerespektuje žádné hranice a roste si kam chce, a na ty chudinky sedmikrásky také. Ať mohu té kopřivě jedné roztahovačné dát pádné důvody - tady je, prosím, vaše místo, milá kopřivo, tady můžete růst, ale sedmikráskám se na jejich území necpěte!
Vylezla jsem asi tak na třetí větev, do takové výše, abych viděla celou mýtinu. A jak jsem se snažila, tak jsem se snažila, kopřivu jsem nepoznala, a sedmikrásky také nebylo vidět. Jen jednu nádhernou paletu plnou pestrých barev.
