Otravné a nerozhodné pohlaví?

    aneb Proč je dobré, když žena neví, co chce.

   Možná si pamatujete, jak jsem před několika měsíci psala o tom, jak nerozumím, když ženy vyčítají mužům, že jim jde jen o sex, a jak jsem muže bránila. Mělo to úspěch, a byla jsem moc ráda, že nejen u těch mužů.

    Ale abych nebyla nespravedlivá: Existuje i něco, co naopak s oblibou říkají muži o ženách, a čemu také nerozumím.

    Slyšela jsem to tisíckrát: „Ta ženská NEVÍ, CO CHCE.“ Od kamarádů, od hlavních postav knih a seriálů, od pacientů. Nebo se podívejte na seznamovací inzeráty a v každé pátém najdete: „Hledám ženu, která ví, co chce.“ A snad neexistuje nikdo, kdo by neznal vtip o tom, jak my ženy nevíme, co chceme, a otravujeme, dokud…no vždyť to říkám, znáte ho. 

   Tak nezlobte se, pánové, ale tomuhle také nerozumím.  Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli by bylo skutečně tak dobré, kdybychom vždycky pünktlich a nekompromisně věděly, co chceme? 

   (A navíc si kladu otázku: V kolika případech by šlo přeložit to chlapské „ta moje fakt neví, co chce“ do „moje žena, moje partnerka, přítelkyně by něco ráda, ale já nevím co, nerozumím jí, nechápu ji, neumím se naladit na její způsob myšlení a vnímání, nechce se mi ztrácet čas a energii snahou proniknout do jejích klikatých duševních pochodů a do jejích složitých pocitů, stejně by to asi nešlo, nestojí mi to za tu námahu, takhle je to jednodušší.“ )

     Ne, milí moji příslušníci svalnatějšího, pragmatičtějšího, přímočařejšího pohlaví, nechci vám teď začít dávat lekce empatie, nechci vás nabádat, abyste tři až pět hodin denně věnovali trpělivé analýze duší svých žen. Minimálně sama za sebe mohu říct, že by se mi nelíbilo mít po boku zaníceného laického psychoanalytika, který by při každé mé větě hloubal, co přesně jsem jí chtěla říct a proč. Mám ráda mužskou přímočarost a logickou zkratku, pevnost a jasnost cílů našich kompenzatorních poloviček. A jistě nejsem jediná. 

    Jenom si říkám, že by bylo možná na místě malinko tuhle věc promyslet. Klasicky mužsky pragmaticky, definovaná příčina a jasný následek. Pak možná přijdete na to, že bude rozumnější nechtít po nás, abychom úplně přesně věděly, co chceme.

       Protože pokud to budeme skutečně vždycky a za všech okolností vědět, tak se vám může stát, že vy budete chtít jít na fotbal a my budeme neomylně vědět, že vás chceme mít doma u dětí, protože našim nekompromisním cílem je strávit odpoledne v salonu krásy s kamarádkami. Nebo že až se bude doma probírat plán na léto, budeme úplně přesně vědět, co chceme, a neuhneme ani o píď. Baleáry nebo nic, miláčku! Nebo že vám naservírujeme k večeři kalamáry se sezamovou pastou tahini, i když vy budete mít chuť na guláš, protože jsme si na tento týden naplánovaly domácí dny orientální kuchyně. Nebo že budeme trvat na bydlení v domě našich rodičů, i když vy dostanete lukrativní práci za mořem. Nebo že půjdeme na potrat vašeho dítěte, protože si jako nadějné mladé podnikatelky půjdeme tvrdě za vytyčeným cílem. 

   Tak co? Už si to představujete?