O lidské slabosti neboli Syndrom doktorky Chocholouškové

Nikdy jsem si nic nedělala z narážek na svou profesi

a léta se jen usmívám neochvějné obavě mé mámy, že pokud v dohledné době nezměním obor a nevybuduji s ní centrum, ve kterém budu jen tak harmonicky cvičit a debatovat s lidmi prakticky zdravými za zvuků meditativní hudby, do roka a do dne ze mě bude psychická troska. Ale jistě, našla bych mezi svými kolegy několik takových, ze kterých by průměrný scénárista po trošce přehánění a zkarikování vyrobil postavu nástupce doktora Chocholouška. A přes dobře míněná ujištění, která občas slýchávám od nových známých, že by rozhodně neřekli, že jsem psychiatr, nepovažuji zdaleka ani samu sebe za prototyp vyrovnaného člověka.  Nemyslím si ale, že my psychiatři jsme, jací jsme, následkem toho, co děláme, spíše věřím, že si můžeme více dovolit takovými být v prostředí, kde nějaký ten tik, rituálek či bloudek nikomu nepřipadne zvlášť nápadný. Byli bychom malinko jiní – říká se tomu odborně například idiosynkratičtí a všelijak jinak – i u počítače nebo za katedrou, jen bychom se to možná snažili více maskovat. A zapomeňte na argument, že by to mělo být naopak, že mezi tolika  lidmi v bílých pláštích (já nosím bílé lněné košile a kalhoty a la francouzská Riviéra) s čidly, vyladěnými na minimální odchylku od statistické normy, se člověk musí mít na pozoru, protože jen zmínka o kompotech, ukradených ze spíže, nebo podezřelých pohledech sousedů musí okamžitě vést k megadávkám oblbováků a zbavení svéprávnosti. Naopak, my psychiatři máme mnohem větší rozmezí tolerance toho, co je takzvaně normální – zeptejte se všech těch tatínků a maminek a manželů a přítelkyň, kterým vysvětluji, že to, že jejich dcera věří, že ji v noci přes tři zdi hypnotizuje soused, nebo že dědeček na ulici nadává pejskařům, není dostatečným důvodem k tomu, abychom je zavřeli na psychiatrii proti jejich vůli.    

   Nikdy jsem se tedy nebála, že by mi jednoho dne z ničeho nic začalo trhat koutkem nebo bych přestala spávat nebo bych začala slyšet hlasy a v pohledech lidí v tramvaji vidět spiknutí. Možná ale nejsem ta pravá, která může hodnotit – náplň mého pracovního dne neodpovídá náplni práce psychiatra z uzavřeného oddělení, s injekcemi a elektrošoky, jsem po devadesát procent svého pracovního času něco jako empatická spoluobčanka s o něco větším odstupem a nadhledem a informacemi o duši a její léčbě než má člověk, se kterým si zrovna povídám a kterému se snažím dát tak málo léků, jak jen to situace umožňuje, nejlépe žádné.   

   Ale lhala bych, kdybych vám tvrdila, že na mě má profese nezanechává stopy. Zanechává, a to hluboké, řekla bych podle toho, že není skoro dne, kdy bych si tuhle skutečnost neuvědomila. Jen jsou to jiné stopy, než jaké bychom Vy i já asi očekávali.   

   Celá má profesionální deformace nejspíše pramení z toho, že za mnou chodí vlastně lidé „normální.“ Úplně stejní, jako jste vy nebo já. (A přirozeně každý jiný. Lidé jsou jako kytky, každá jinak barevná a jinak vonící. Ale o tom, snad poetičtěji než dnes, možná někdy jindy, pokud ve mně ožije potřeba lyrizovat a sentimentalizovat, která stále více zapadá prachem zjištění, že fantazie jiných voní exotičtěji a hýří originálnějšími barvami než ta moje kočičí. Proč kočičí, je tady zbytečné vysvětlovat, stačí, že rozumí těch pár z Vás, kteří kdysi četli na internetu mou Kočku v blázinci.)     Takže: Až na několik málo výjimek, které se ke mně jako pacienti dostanou nedopatřením nebo ve službě, kdy ke mně naopak patří, jelikož ke mně patří úplně všichni, které má vidět psychiatr, si povídám s lidmi, kteří neblázní, „jen“ se hroutí. Ženatí, vdané, svobodní, heterosexuálové, homosexuálové, bydlící, bezdomovci, studenti, manažeři, zedníci, ženy v domácnosti, nezaměstnaní . A všichni v krizi. Třesoucí se. Nespící. Plačící, muži úplně stejně jako ženy, ne-li víc. Lapající po dechu, s bušícím srdcem a žaludkem na vodě. Před rozvodem. Po rozvodu. S dluhy. S milenkami a milenci. Opuštění nebo opouštějící. Nezvládající vysokou pozici, neschopni najít si práci. S flaškou schovanou v tašce. Dožadující se pozornosti a léků, které vše vyřeší. Nešťastní a nespokojení. Ale hlavně – plni obav a strachu. Nejsou alkoholici, kdyby chtěli, kdykoliv přestanou pít. Nemají problém stárnout, jen potřebují prášek na depresi. Kdyby se konečně pořádně vyspali, neměli by problém zase šéfovat svým chytřejším podřízeným, ani říct milence, že se nikdy nerozvedou. Skutečně je nesnesitelně bolí celé tělo, když manžel chce večer do hospody. Malé děti všech věkových kategorií. Nejde s nimi nesoucítit, nechci a nesmím je soudit.      

   Budu se vždycky snažit udělat vše proto, aby jim bylo lépe, lépe řečeno nejdřív raději o něco hůř, aby pak po zbytek života méně bolestně. Ale potřebovala bych zázračné tlačítko, které by v mém mozku (srdci? duši? očích?) vypnulo vnímání všudypřítomné lidské slabosti. Stiskla bych ho po pracovní době hned za vrátnicí nemocnice a okamžitě bych viděla jako většina ostatních lidí v pánovi v obleku s kravatou úspěšného přirozeného vůdce,  v řidiči autobusu manžela, o kterého se jeho žena může opřít, když je to občas potřeba, v mladíkovi v knihkupectví zvídavého tvořivého budoucího učitele, v paní s nákupní taškou příkladnou podnikavou mámu a v postarší pokladní trpělivou sebejistou babičku, která je svým dětem vzorem toho, jak se má důstojně stárnout.   

   P.S.: Nebojte, není to celé tak dramatické, jak to může vypadat.  Vím stejně jako vy, že existují důstojně stárnoucí babičky a přirozeně sebejistí šéfové a že ne všichni manželé žárlí v slzách a že každý druhý neusíná výhradně s práškem. Také mám to štěstí, že samu sebe neberu příliš vážně. Ale pro jistotu po večerech pracuji na zázračném tlačítku. Patentovat si ho nedám, ale možná vám sem o něm napíši.