Noční rozhovor s Osudem.

Tak hele, drahý Osude, teď mě dobře poslouchej.

   Víš, jak se říká, že se tak dlouho chodí se džbánem po vodu a tak dále. Tak ten můj džbán je naplněn vrchovatě a něco ti řeknu – stačilo. Nenene, kdepak, žádné koncování se životem, to jednak není můj styl a jednak by mi to houby pomohlo.  Já chci fajn a příjemně žít a ne plánovat melodramatické umírání a pak ho provést a pak v o malinko lepším případě vůbec nic nebo v horším případě peklo a v obou případech peklo ve svědomí těch, co by mě oplakávali.

   Chci prostě jen zase žít normální obyčejné neosudové dny a mít obyčejnou radost a hodně se smát a hodně se dotýkat lidí, které mám ráda, a dělat jim každý den malé radosti, tak jako kdysi. A to zjevně nejde, když máš scénář a režii ve svých rukou ty.

   Oukej, potřebovala jsem lekce, bylo potřeba brečet, bylo potřeba ztratit, hledat a nenacházet, ale víš co? Fakt stačilo. Táhni se svými osudovými lekcemi o dům dál, nejsem jediná nedokonalá bytost k duchovní, duševní a co já vím jaké nápravě.  

  A přestaň s vyhrůžkami, kašlu ti na ně!  Nic moc horšího už mi nemůžeš provést, než postavit oceán mezi srdce mého dítěte a to moje. Že ano, že můžeš věci, o jakých se mi zatím ani nezdálo? Že se mi mohou přihodit mnohem větší katastrofy? No a co?  Sem s nimi, ukaž se! A zvládnu je, už jen kvůli tomu dětskému srdci, kterému chci být vzorem.

    Ale úplně nejlépe uděláš, když mě prostě necháš být. Ode dneška si své dny řídím sama a na tvou osudovou školu kašlu. Účet za výuku mi pak jednou klidně pošli, vím, že jsem tvým dlužníkem.  Ale o další lekce momentálně nemám zájem, prosím vyřadit z mailing listu. Počítám, že tvou školu zase jednou budu potřebovat, a určitě se ti pak ozvu, vím, kde tě hledat.

   Teď ale nashledanou, přejímám velení.

P.S.: Věnuji své fanynce  Wandě a muži, se kterým bude stárnout, na druhý pokus. (A to si piš, že Ti ho přičaruji! :-) )